Článek
Část expozice tvoří i práce našich studentů z plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity. Ovšem mnohem zajímavější je vnímat to, co je pro mladé výtvarníky z ciziny synonymem Čechů či češství.
Navíc se vyplatí vnímat to, jakou vizuální formu tvůrci zvolili. Polka Weronika Kierzkowska šla tou nejjednodušší a v podstatě i nekonfliktní cestou. Na plakát umístila hlavu Karla Čapka, který naši domovinu bezpochyby přesáhl. Dílo vytvořila minimalistickou výtvarnou formou. Portrét spisovatele vytvořený jednoduchou černou linkou kontrastuje s bílým podkladem. Do očí mu ještě umístila státní vlajky.
S výraznou vizualitou české vlajky pracovala i Španělka Daniela Rodriguezová. Pojala náš státní symbol coby podklad celého plakátu a na něj umístila černé siluety věcí, které jsou, aspoň podle ní, pro nás typické – Svatovítský chrám, Karlův most či žižkovskou věž. A také naducanou jitrnici a lahev becherovky.
Přívětivějšími symboly jsou popartové portréty figurek z Večerníčků (Hanna Pitalaová z Polska) nebo atleta Emila Zátopka od Natalie Baziové z Ukrajiny, jež jeho podobiznu pojala ve stylu úsporného naivismu.
Bulharka Asia Damovaová využila jako základní téma půllitr našeho národního zlatavého moku, který vrhá na stěnu černý stín ve tvaru dobrého vojáka Švejka. Haruka Nuruki jako jediný mimoevropský zástupce přistupuje k češství prostřednictvím folkloru. Vystřihovánka panenky a bohatého kroje připomíná suvenýr zakoupený někde u malostranského stánku.
Jak tedy vidí našince cizinec? Jako švejkovitého pivaře s krtečkem na nátělníku a s jitrnicí v ruce? Možná také jako národ intelektuálů a duchovních dědiců Karla Čapka.
Anebo tak, jak náš vzájemný vztah k okolnímu velkému světu vyjádřil plakát od Jaime Casielaze ze Španělska. Na bílém podkladu se skví červeno-modrý nápis I Don’t Even Know Where The Czech Republic Is.