Hlavní obsah

Jan Unger ze skupiny Zrní: Zatahovat manželky do kapely bylo tabu

Právo, Jaroslav Špulák

Kladenská skupina Zrní vydala EP Spící, které navazuje na album Jiskřící z loňského roku. Pětice přichází i s autorským zpěvníkem Já, Zrní. V Brně pokřtila minialbum, v pondělí 17. prosince ji čeká druhý křest v pražském Lucerna Music Baru, na němž dojde i na zpěvník. Hostem bude zpěvačka Bára Ungerová z dua Dva. Na otázky odpověděl zpěvák Jan Unger.

Foto: NILA

Zrní už chystá materiál na další desku. Jan Unger uprostřed.

Článek

Na EP Spící jsou písně, které se na desku Jiskřící nevešly. Co rozhodlo o tom, že na ní nebudou?

Chtěli jsme, aby album netrvalo déle něž pětačtyřicet minut. Nahráli jsme ale více písniček, a tak jsme museli některé vyřadit. Dospěli jsme k závěru, že ty čtyři, jež na desku nedáme, se od ostatních atmosférou i textovým obsahem trochu liší.

Byli jsme s nimi ale spokojeni, a tak jsme si řekli, že je v budoucnu vydáme. To se stalo a osobně jsem až překvapen, jak na jednom nosiči působí kompaktně.

Proč jste trvali na hrací době alba do pětačtyřiceti minut?

V kapele máme rádi desky, které nejsou delší. Čas kolem pětačtyřiceti minut je podle nás ideální. Je to tak akorát, aby člověk udržel pozornost a byl schopen vnímat desku jako jeden celek. Zároveň je to dostatečná délka na odvyprávění nějakého příběhu nebo nastolení specifické atmosféry.

Upravovali jste dodatečně skladby pro EP Spící?

Ano. Žádná není na desce v té podobě, jakou měla po našem nahrávání v Madridu, kde jsme loni písničky točili. Duet Ať jsme dokonce změnili zásadně. Měli jsme pocit, že původní verze je příliš pomalá, smutná a rozvleklá, a tak jsme to nahráli v rychlejším tempu, s jiným mixem, v trochu zkrácené verzi a s aranžérskými změnami.

Upravili jsme i skladbu Kdo budí medvěda?, která naši spolupráci se slovenským producentem Jonatánem Pastirčákem předloni odstartovala. Přemíchali jsme ji a zjednodušili.

Foto: Zuzana Veselá

Skupina Zrní vydala minialbum Spící.

Snažili jste se zachovat atmosféru alba Jiskřící?

Takhle jsme neuvažovali. Že skladby na EP Spící s albem souvisí, je fakt. Písně vznikaly na stejném místě, ve stejné době, ve spolupráci se stejnými lidmi. Na to odkazujeme koncovkou -ící v názvu obou desek. Chtěli jsme ale, aby Spící mělo svou atmosféru a bylo samostatným celkem.

Témata skladeb z minialba předcházejí tématům písniček z alba. Je samozřejmě na každém, jak si texty vyloží. Pro nás to tak ale je.

Aktuálním singlem je písnička Ať, ve které zpíváte se svou manželkou Bárou. Proč jste ji k němu přizval?

Zatahovat manželky do kapely pro nás bylo tabu. Jenže pak došlo na písničku Ať, která ho porušila. Původně jsem si tenhle duet nazpíval sám. Když jsem si ale poslechl finální mix, byl jsem spokojený, až na ten svůj ženský part. Prvotním záměrem bylo pojmout to schizofrenicky, jako dialog mezi dvěma hlasy ve vlastní hlavě. S odstupem mi to ale přišlo příliš zahleděné do sebe.

Ucítil jsem, že kdyby ty vysoké pasáže zpívala žena, bylo by to přirozenější a otevřenější. Začali jsme tedy přemýšlet nad zpěvačkou, která by se do písničky hodila. Oslovili jsme Anetu Langerovou, té se do toho ale nechtělo kvůli těm zdrobnělinám v textu. Časově nám už teklo do bot, když mě napadlo prolomit tu tenkou linii a oslovit svou manželku Báru, která zpívá ve skupině Dva. Souhlasila, a tak jsme uložili děti a duet jsme v našem malém domácím studiu nahráli.

Mně se to moc líbilo, ulevilo se mi a líbilo se to i klukům z kapely, takže padlo jedno tabu. Své ženy ale do kapely nehodláme ani nadále zatahovat. Až do příště.

Foto: Lucie Levá

V Ostravě hrála i kapela Zrní.

V písni Kdo budí medvěda? zpíváte ve vysoké poloze, v téměř ženské…

Když jsem si ji po nahrání poslechl, až mě překvapilo, jak vysoko to je. Od té doby se ale takovým polohám snažím vyhýbat, nelákají mě. Nevím, proč jsem se do toho tenkrát pustil, cítil jsem prostě, že to tak má být.  

Přitom vy zrovna nejste zpěvák, který by zvládl zazpívat vše. Pracujete s hlasem?

Nepracuju. Byl jsem kdysi asi na čtyřech velmi poučných lekcích zpěvu, ale dál jsem to už neřešil. Nejsem žádný velký pěvec. A ani po tom vlastně netoužím. Chci samozřejmě zpívat dobře, hlas mě nesmí limitovat, ale primárně je pro mě důležitější autenticita a autorství.

Kdybych měl denně trávit hodiny prací se svým hlasem, chyběl by mi čas k tomu, abych skládal, přemýšlel, žil, psal. Ale zpívám moc rád, pořád si pobrukuju, zpívám doma dětem.

V začátcích kapely jsem byl flétnistou, zpíval kytarista Jukla. Na flétnu ale nejde hrát v písničkách pořád, a tak jsem začal i zpívat druhé hlasy. Ve chvíli, kdy jsem začal psát texty, jsem se přirozeně stal i zpěvákem. A možná za tím byla i má touha být středem pozornosti, která se nějak vyvažuje s mou jinak introvertní povahou.

V září jste zveřejnili klip k písničce Hýkal, která je už starší, ale patří mezi vašimi fanoušky k nejoblíbenějším. Proč k realizaci videa došlo až letos?

Když v roce 2012 vyšla deska Soundtrack ke konci světa, na které Hýkal je, neměli jsme na videoklipy, stejně jako vždycky, moc peněz. Tehdy to vyhrály písničky Rychta a Dva. Na Hýkala se nedostalo a další klipy už jsme točili k písním z dalších alb. Teď, po letech, jsme si řekli, že Hýkal je vlastně náš největší hit a měl by mít klip také. A tak jsme ho natočili.

Uvažujete už o dalším albu?

Příští rok bychom chtěli desku natočit. Z prvních zkoušek, které jsme k ní měli, cítím, že se náš zvuk zase posune jinam. Struktury písniček jsou minimalističtější, více to stojí na muzikantském řemesle, já si tam pro sebe vnímám takový africký nádech. Čeká nás teď hodně práce na tom, abychom si našli cestu, ale je to velká zábava.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám