Článek
V edici Pozdní sběr uvádí nakladatelství pozapomenutá či zapadlá díla 20. století. Loni nabídla silný zážitek v podobě Slunce mrtvých Ivana Sergejeviče Šmejlova. Toto dílo vycházelo z autorových zážitků, kdy byl s manželkou zahnán po bolševické revoluci na Krym – a šokující intenzitou se zařadilo někam mezi Rudou jízdu Isaaka Babela a Čevengur Andreje Platonova. Osorgin je z jiného těsta.
Přestože byl tento novinářský kritik bolševického režimu několikrát vězněn a nakonec na podzim roku 1922 vypovězen z Ruska na tzv. parníku filozofů, zanechal román vykreslující bez vnějších emocí především život rodiny profesora ornitologie Ivana Alexandroviče. Plastická rodinná kronika, odehrávající se v letech 1914 až 1920, slouží jako mikrokosmos, v němž se zrcadlí střet ruské inteligence s událostmi počátku minulého století – první světovou válkou, ruskou revolucí a bolševickým válečným komunismem.
V originálu se román jmenoval Sivcev Vražok, což je moskevská ulice, v českém překladu Roklinka říčky Sivky. Jedna z klidných rezidenčních uliček v srdci Moskvy nedaleko Arbatu, ovšem s dědictvím obyvatel, jako byli Alexandr Gercen, Lev Nikolajevič Tolstoj, Sergej Rachmaninov, básnířka Marina Cvetajevová či později Michail Šolochov. Je to jistý symbol života duchovní elity ruského národa. Osudy jednoho domu na jedné ulici se přitom stávají střípkem vyjmutým na malou chvíli z běhu tragického času.
Dojemnou tečkou až s existenciálním přesahem je požadavek starého profesora, aby vnučka zapsala datum, kdy přiletí vlaštovky. „Já už to nestihnu,“ říká a dodává: „To je, Táňo, hrozně moc důležité. Možná nejdůležitější ze všeho.“