Článek
V tomto případě je představen v úloze propagátora vlasteneckých tradic našich legionářů. Ti stáli u vzniku nového Československého státu a byli zakladateli armády, jež měla fungovat coby určitý garant jeho svobody.
Tato idea ale vzala na podzim 1938 v Mnichově za své. Proto mohou v dnešní době jeho díla působit přehnaně romanticky, až naivně. I dříve musel čelit výtkám, když ho kritika obviňovala z přehnaného akademismu.
Co se týká výtvarného hlediska, v něm se Burian opírá především o absolutní smysl pro detail, precizní zpracování figur i přírodního prostředí, a hlavně o dynamiku zobrazovaného děje. Ta je nejmarkantnější v případě tří titulních obálek válečných románů Adolfa Zemana a titulky publikace Legionářské romány Rudolfa Medka.
V pohybech vojáků pomyslně ožívají postavy z dobrodružných románů. Když se z obálky Zemanovy knihy Hrdinové od Arrasu řítí voják ve francouzské uniformě s naježeným bajonetem na pušce, leckomu se vybaví ilustrace z románů Karla Maye. Podobně vizuálně vyznívá i ruský legionář z Medkova díla. Také on má v sobě nespoutanost a divokost, kterou by leckdo čekal spíše od apačského válečníka než od „obyčejného“ frontového pěšáka.
Výtvarník byl však schopen zobrazit i hluboký cit. Olej na lepence Volání lásky z roku 1930 ukazuje, jak voják v podzemním bunkru sedí nad dopisem, který mu osvětluje mihotavý plamen svíčky. Ve tváři bojovníka se zračí pochmurný smutek, ale i stín strachu z toho, co přijde. Nad jeho hlavou se zjevuje hlava jeho vyvolené, kterou malíř pojal jako hvězdu němého filmu.
Tvorba Zdeňka Buriana je rozpoznatelná na první pohled. Jeho rukopis se nemění, ani když se věnuje vlasteneckým tématům. Hrdina je pro něj daný, takže je lhostejné, jestli je to indián z Rodokapsu či legionář z vlasteneckého románu.