Článek
Dvanáct herců sedí v půlkruhu čelem k divákům ve večerních oblecích, jsou tam i harfa a tympány, líčící stolek, pohozený štít či meč. A herci do mikrofonů vyprávějí Homérův epos s důrazem na rytmus daktylského hexametru podpořený občas údery na citlivé mikrofony, kdy tepot verše diváky vtahuje do této podivuhodně sugestivní hudebně-veršové struktury.
Herecké akce rostou z minimalistického, ale koncentrovaného kontaktu aktérů až k brutální souloži Dia, dávajícího bezostyšně najevo svou mužskou i božskou dominanci.
Héra (Jette Ostan Vejrup) a Zeus (Matej Puc) jsou vládci Olympu i tvrdými soky.
Ve druhé části představení vstupuje do hry balkánský folklór, hrdelní drsností zpěvu a chromatickými melodickými skluzy dokonale ladící s patosem homérského verše. Herec doprovázející svůj zpěv na balkánské gusle a podporovaný dravými vokály ostatních, je dokonalým obrazem anonymního barda nesoucího Homérův epos ze staletí do staletí.
Do zpěvu a recitace veršů o krvavých jatkách, v nichž Patrokles zahyne rukou Hektora, jehož pak stejně nelítostně umlátí Achilles, vstupují muži fyzickými akcemi, stylizovanými a provedenými s maximálním fyzickým i psychickým nasazením. Achilles bušící nekonečně dlouho do Hektorova těla schouleného pod kovovým štítem a posléze do prasečí půlky. A Priamos něžně hýčkající prasečí, respektive synovo mrtvé tělo v náručí.
Jsou to jen okamžiky, ale jako by se v nich zastavil čas. Nahé Patroklovo tělo leží v absolutním tichu na scéně snad minutu, ale asociuje nesčetné oběti nesmyslných válek, mýtickými počínaje a současnými konče, včetně těch balkánských, které se nejspíš dotkly i mnohého z herců. Slovinská Ilias je vzdor svému jevištnímu minimalismu příkladem totálního divadla, zahraného skvělými herci nadoraz a s velkou emotivní působivostí.
Do konce týdne nabídne festival Divadlo v oficiálním programu to nejlepší z domácího divadla a další hostující zahraniční soubory.