Článek
Podlouhlá barokní loď se sakrální výzdobou, která na sobě nese výrazné stopy času, vysoké ochozy a boční kaple nejsou jen obyčejným výstavním prostorem, ale stávají se jedním globálním exponátem společně s vystavenými díly. Ty do sebe jako by symbolicky duchovní stavba vstřebala. Poté i sama za sebe zpracovala a přetvořila k obrazu svému.
Jednotlivé práce jsou rozmístěny v chrámu tak, že vypadají jako výzdoba, která tam patří od nepaměti. V centrální lodi levitují po stranách prostorem (jsou zavěšeny na lankách) velkoformátové obrazy Kryštofa Krejči, mapující krajinu coby mlžný a neuchopitelný horizont. Roman Hudziec ji chce vidět jako abstraktní obraz vzniklý z kapek deště padajícími na sklo a Tomáš Pilař ji redukuje až na geometrickou strohost.
Eliška Pokorná hledá krajinný reliéf mezi šedými, černými a bílými vrstevnicemi, kdežto Michal Strejček smazává markantní rozdíl mezi malbou a infračervenou fotografií.
Jako duchovní zacyklení celého projektu působí série soch Olbrama Zoubka (1926–2017) Z tohoto a z druhého břehu. Jde o tři ženské sochy v hrubých rubáších na jednom ochozu a tři nahé mužské figury na druhém. Obě skupiny se na sebe dívají přes šířku lodi, přes pomyslnou řeku Styx. Protože na ně dopadá intenzivní venkovní světlo velkým oknem, vypadá to, jako by vstupovaly ze světelné brány do našeho světa.
Díky původní sakrální výzdobě lze vstoupit do krajiny ducha. V ní žehnají z kůru andělé s polámanýma rukama a popraskanými křídly na hlavním oltáři. Vypadají, jako by byli zasaženi leprou, jak z nich opadává nosný materiál. Za nimi visí oltářní obraz plný děr, které evokují poškození střepinami granátů. Takhle nějak to možná viděl i Karel Kryl, když zpíval svou známou píseň. Proto je nutné celou výstavu především chápat jako místo pro zastavení a osobní meditaci.