Článek
Jak ukázala už Ida, Pawlikowski je velmi vytříbený režisér, který pečlivě komponuje každý záběr. Platilo to i pro Studenou válku?
Ano, každý záběr byl pro něj velmi důležitý. Pamatuju si třeba, jak několikrát aranžoval a posouval popelník, aby mu přesně zapadl do kompozice. Po nás chtěl, abychom všechno vyjadřovali skrze tvář, oči a gesta.
Natáčela jste s ním už potřetí. Jak jste si padli do noty?
Potkala jsem ho před osmi lety a opravdu si rozumíme. Pawel sice pracuje dlouho, ale zajímavě. Když nás s Tomaszem Kotem obsadil do hlavních rolí, upozornil nás, že půjde o dlouhý proces a chce, abychom nebrali jiné role, že potřebuje všechen náš čas, plnou pozornost, naše tělo i duši. Nejdříve jsme den za dnem četli scénář, který postupně měnil.
Když jsem se po natáčení s rolí Zuly loučila, vytáhla jsem všechny verze scénáře. Bylo jich osm! Všechny jsem zničila, myslím, že je dobré se po natáčení takhle vyčistit. Ale ještě jsem si je přečetla a každý byl lepší než ten předchozí. Pawel nám neustále připomínal, ať mu sami navrhujeme změny, ať se nestydíme, že nás bere jako své partnery.
Bylo pro vás důležité nastudovat si období studené války, kdy se děj odehrává? Ta doba vztah zpěvačky Zuly a skladatele Wiktora dost ovlivňuje.
Určitě. Nejdřív jsem totiž o jejich vztahu přemýšlela moc moderně. Až Tomasz mi připomněl, že v komunismu panovala jiná atmosféra a lidi nemohli žít jako my. U Zuly navíc hraje roli i nedostatečné vzdělání, problémy, které má sama se sebou. Politickému systému v Polsku na rozdíl od Wiktora moc nerozumí. Je součástí velké skupiny a je v ní hvězdou. Po emigraci je ve Francii sama a Wiktor pro ni představuje milence, bratra, otce i kamaráda, což je na jednoho člověka příliš rolí.
Jak jste se na postavu zpěvačky a tanečnice ve folklórním souboru připravovala?
Musela jsem se samozřejmě folklórní tance naučit. Strávila jsem tím půl roku, bylo to docela těžké, ale pomohlo mi to mou postavu vytvořit. Zula se v hudebním souboru cítí bezpečně, proto pro ni emigrace představuje takovou změnu.
Naštěstí pocházím z horské oblasti, kde je folklórní hudba stále živá, slyšíte ji na svatbách i na pohřbech, takže mi nebyla cizí. Mimochodem ve filmu se ten soubor jmenuje Mazurek, inspiroval ho však skutečný soubor Mazowsze, který je v Polsku stále velmi populární. Ve filmu jsme využili i jejich tanečníky a hudebníky.
Některé scény, třeba ta, kde tančíte na Rock Around the Clock, musely být náročné...
To ano. Zrovna tuhle scénu jsme natáčeli pětadvacetkrát! Někdy jsme byli vyčerpaní, buď my herci, nebo scénograf nebo maskéři, naštěstí nikdy ne všichni najednou. Jen Pawel měl pořád spoustu energie.
Jaký význam má podle vás fakt, že je film natočený černobíle?
Dnes je všude spousta barev, pořád na vás něco vyskakuje i z telefonů. Když pak najednou sledujete v kině černobílý film, je to jako meditace, dokážete se víc koncentrovat. Mimochodem, já sama nemám chytrý telefon, ale jen starou Nokii. Ta je také jako černobílý film. Můžu z ní jen posílat smsky, volat a dokážu se tak líp soustředit.
Věříte v podobnou osudovou lásku, jakou prožívá Zula s Wiktorem?
Ano. Ale Studená válka říká, že láska je sice nádherná, ale i komplikovaná, zvlášť když jeden z té dvojice ještě úplně nedospěl. Zula je pořád trochu dítě a to je těžké: na dlouhodobém vztahu musíte pracovat. Zamilovat se je hezké, jenže to není láska.
Doufáte po premiéře v Cannes v úspěch filmu i na jiných festivalech a v kinech?
Můžu nám jen držet palce. Ale v Cannes jsme zažili ovace ve stoje, diváci brečeli, my také. Do Studené války jsme dali spoustu práce a emocí, tak nás samozřejmě těší, když vidíme, že stejné emoce zažívá i publikum.