RECENZE: Maškary, kelímky ani pieta Maryše nepomohly

Jeho tým cítil potřebu vyvázat Maryšu z dobových souvislostí. Má o ní ovšem poněkud zkreslené představy: před premiérou padala v tisku slova o „sentimentální vzpomínce na zašlé časy, kdy poctiví a pracovití lidé nosili krásné kroje a zpívali krásné a starobylé písně“ a nutnosti škrtat „scény venkovského štěstí“. Nic podobného ale v textu není.

Maryša je sice klasickým plodem venkovského realismu konce 19. století, ale zároveň je to moderní, úsporné a geniálně vygradované drama, žádná folklórní demonstrace ani idyla. Její výpověď je ale ukotvená v sociálních konvencích své doby a přesazení do jiných společenských souvislostí je vždy problematické.

Mikuláškova inscenace se z textu razantními škrty pokusila vyabstrahovat archetypální situace a vztahy, ale výsledkem jsou jen matné, osekané postavy a situace pozbývající logické motivace. Příběh vynuceného sňatku prostě vůči dnešnímu publiku archetypální situací není a postavy se zmítají mezi podivným bezčasím na jedné a až příliš konkrétními aktualizačními symboly na druhé straně.

Zasazení příběhu do obřího nahrávacího studia s odloženými nástroji ničemu nepomáhá, metafora „orchestru, který nikdy nezahraje“, o níž se mluví v programu, je spíš jen zajímavým vstupním obrazem, který se vytrácí, když začne příběhu překážet. A dodané folklórní maškary od Balkánu až kamsi k Jižní Americe jako by sem zabloudily z jiné komedie. Působí bezradně, snad proto také po chvíli zmizí a už se nevrátí.

Maryša Pavly Beretové je zpočátku nesnesitelný pubertální fracek, který hází do publika protestující „ksichty“, rockersky se nakrucuje, celou scénu odporu vůči vůli rodičů odehraje ve spodním prádle a lesklých punčocháčích.

Poté, co se pokusí podřezat si žíly, se ale najednou bez dalšího odporu vzdá „archetypálně“ vesnickému Vávrovi v pasteveckém kožichu se zvonci u pasu navlečeném přes černý oblek s bílou košilí. Motivace, proč si Vávru po razantním odporu rozhodne vzít, je absolutně nečitelná.

Ve druhé části pak se Maryša mění ve tvrdou a vyhaslou bytost, se sebetrýznivě mstitelskou umíněností setrvávající ve svazku s Vávrou. Ostatní postavy zůstaly torzovité. Celkově nijaký Vávra (David Prachař) není ani tyran, ani oběť, nejvíc mu vychází sebelítostivý závěr.

Francek (Matyáš Řezníček) je venkovská atrapa rockera s frajerskou černou bundičkou a brýlemi, nejpropracovanější postavou je mezi manželkou a dcerou kolísající Lízal (Vladimír Javorský), zatímco z Lízalky (Taťjana Medvecká) nezbylo skoro nic. Daleko větší prostor dostala Strouhalka (Martina Preissová) v karikatuře venkovské intrikánské drbny.

Co do výrazových prostředků má inscenace široký rozptyl od až úporné snahy o hereckou pohybovou a hlasovou stylizaci až po psychologicky vyhrávaný poslední dialog, jež skrze varhanní podkres a neopodstatněnou stylizaci Maryši a Vávry do Michelangelovy Piety sklouzává kamsi k sentimentální kýčovitosti. A množství papírových kelímků či rozhazované mouky působí spíše mechanicky a směšně než jako hlubokomyslné metafory.

Mikuláškově Maryši lze přiznat působivost některých scén, ale jako celek nefunguje. Kdo jsou Maryša, Vávra, Francek a proč se o nich hraje právě teď a tady, na to inscenace odpověď nedává.