Článek
Šikovný řidič (Ansel Elgort) má dluh u šéfa mafiánů (Kevin Spacey), a proto pomáhá bandě lumpů s únikem z místa činu. Je prý nejlepší v oboru – také díky hudbě, kterou neustále poslouchá ve sluchátkách. Po splacení dluhu chce skončit s nebezpečným životem a žít s krásnou servírkou, jenže prohnaný Spacey ho nenechá jen tak odejít.
Baby Driver má silný nástup, kombinace vynikající hudby, střihu a rychlé kamery, která poletuje a točí honičky ze všech možných úhlů, diváka navnadí. Zhruba v půlce filmu ale dojde k závěru, že to bylo už všechno. Žádný jiný dobrý nápad scenárista a režisér Edgar Wright nemá, až do konce jezdíme rychle v autech, tančíme a posloucháme našlapaný soundtrack.
Střídá ten nejlepší sedmdesátkový rock s luxusním jižanským soulem. Závěrečná honička za doprovodu progrockové kapely Focus a jejich kultovního hitu Hocus Pocus se dotýká geniality. Také scéna v prádelně je co do sladění obrazu a hudebního rytmu nádherná. Záběry na vinyly s logem labelu Stax vyvolají hipsterskou slzičku, ale když si hudbu odmyslíme, co z toho filmu zbývá?
Teenage romance se servírkou
Byl by omyl považovat Baby Drivera za gangsterku, krimi příběh téměř vůbec nefunguje, Wright sepsal jen nerealistický děj a sbírku klišé: smutný teenager s traumatem z dětství spolupracuje s gangstery, ale v jádru je prý strašně hodný a romantický. Stará se o invalidního černocha a zamiluje se do naivní usměvavé servírky. Spolu to dokážou, protože láska vždy vítězí.
Kdyby to myslel čistě jako legraci, dalo by se to přijmout, ale toto není čistá legrace. Elgortovi, který se tváří jako rozzlobené kuřátko, máme uvěřit gangsterskou romanci jako z Tarantina. Nejde to. Chybí tu mrazivý pocit opravdovosti jako třeba u filmu Pravdivá romance (1993).
Baby Driver působí jako postmoderní slátaninka a vykastrovaná gangsterka s prvky muzikálu. Není tam vidět nic opravdu brutálního a mimochodem také vůbec žádný sex, zato je tu spousta tancování a vymazlená choreografie lidí i aut. To celé vede k dojmu, že film je určen 12letým dětem.