Australský debutující filmař Ben Young: Postrádám filmy o zločinu, které mají co říct

To byl záměr. Chtěl jsem se zaměřit na psychologii člověka, který páchá násilný čin, ne na zločin samotný. Násilí by odvedlo pozornost od postav a témat, o která mi šlo.

Zaměření na ženské postavy. Pomatený muž, který má za sebou hrozné dětství a teď si to vybíjí na ženách – to už tu bylo častokrát a většinou v ne moc dobrém podání, kromě výjimek jako Mlčení jehňátek nebo Sedm. Postrádám filmy o zločinu, které mají i co říct. Jasně, to není náhoda. Můžete nějaký film vykrást, když tomu říkáte pocta.

Určitě. Dům tohoto páru je neuvěřitelně uklizený. Všechno mají pod kontrolou, včetně unesené dívky. Jakmile ale dům opustí, kontrola se rozpadá. Jeho otravují ti, kterým dluží. Ona se nemůže dostat ke svému dítěti. Matka unesené Vicky naopak dokáže vzít život do svých rukou i mimo domov. A jako jediná silná nezávislá postava také vyhrává.

Je jako komik zaškatulkován, aniž by chtěl. V Austrálii je díky tomu tak populární, že s ním nemůžete jít po ulici, aniž by za vámi nechodili lidi. Já o něm do té role neuvažoval, ale on se sám ozval. A nepožadoval ani velký honorář, chtěl prostě dokázat, že umí i něco jiného. Navíc se k té postavě hodí. I spoustu skutečných vrahů sousedi popisovali jako milé lidi.

Perth, z kterého pocházím a kde jsme natáčeli, se v 80. letech změnil ve velkoměsto vlivem nedalekého závodu jachet. Zvýšila se tam kriminalita, Perth jako by ztratil svou nevinnost. I to film metaforicky odráží. V příběhu o únosu jsem samozřejmě nechtěl mít mobily a internet, ty by příběh komplikovaly. A také jsme měli velmi malý rozpočet a já nechtěl, aby film vypadal jako všechny ostatní levné snímky. Chtěl jsem mu dodat nějakou estetiku. V Perthu se v 80. letech hodně stavělo, takže tam pořád spousta míst vypadá stejně. I oblečení a auta z té doby se shánějí lehce.

Vlastně ano. Jako dítě jsem byl dost drzý a utíkal před zodpovědností a rodiče mě vždycky strašili historkami o zločinech a nabádali mě, abych nelezl k nikomu cizímu do auta. Jako malý jsem hrál hokej a vím, jak skupina dospívajících při hře vypadá nevinně. Jenže nikdy nevíte, kdo se na ně dívá.

Dost. Režiséři často tvrdí, jak v takových situacích nechtějí, aby se představitelé zločinců a obětí potkali, aby mezi nimi panovalo opravdové napětí. Tak to já ne. Natáčeli jsme tak strašné věci, že jsme se už před první klapkou stali nejlepšími kamarády. Na place pak panovala příjemná atmosféra. Všichni herci mi mohli říct, pokud by jim něco nebylo příjemné, a díky tomu byli ochotní zajít dál, protože věděli, že je k ničemu nebudu nutit.

To mi vlastně došlo až teď, že to tak je. My těch hororů tolik netočíme, jenže do zahraničí se z nějakého důvodu dostanou jenom tyhle filmy. V Austrálii jsou teď velkým hitem rodinné komedie. Ve skutečnosti jde o velmi bezpečnou zemi. I když já o ní moc hezký obrázek taky nepodávám. V Perthu mě za to asi budou nesnášet. A to nám 750 tisíc dolarů dala vláda.

Hodně, asi 20 procent. Když jsem neměl Hugha Jackmana, což je dnes asi jediná australská star, která přiláká diváky, udělal jsem hvězdu filmu z hudby. Tyhle hity v australských snímcích často neslyšíte, většinou v nich zní to, co si můžou tvůrci dovolit. Já mám za sebou i dost videoklipů, takže mi na tom záleželo. Ale třeba Comfortably Numb od Pink Floyd jsme si dovolit také nemohli. Nebo Hounds of Love od Kate Bushové, podle níž se snímek jmenuje, by stála 250 tisíc dolarů. Aspoň že název pod copyright dát nemůžete. Nechali jsme ho, protože když jsem zjistil, kolik ta píseň stojí, už se o filmu něco napsalo. Ale už jsem viděl recenzi, kde se dotyčný rozčiloval, že film nemá s Kate Bushovou nic společného.