Článek
O jaký mejdan ve videoklipu k písni Šňůry vlastně jde?
Richard Krajčo: Je to rozlučka se svobodou. Karin, režisérka a má partnerka, si natočila se svými kamarádkami tu svou a pak natočila tu mou, s mými přáteli.
Co bude po rozlučce se svobodou následovat?
Krajčo: Šňůry jsou vlastně svatební slib. Na konci klipu je napsáno To Be Continued, pokračování příště. Takže se nechte překvapit.
Ta písnička je veselá. Přitom vaše první alba byla spíše melancholická, posmutnělá a vážná. Co je za tou proměnou?
Krajčo: Prošli jsme určitým vývojem a témata našich písní se samozřejmě mění. Když to ale vezmete kontinuálně, mezi smutnějšími se i tehdy objevovaly skladby veselejší.
Nikolas Grigoriadis: Ta proměnnost se týká i čtyř nových písní, které jsou na našem výběrovém albu k pětadvaceti letům. Jejich nálady jsou dost různorodé.
Krajčo: Když jsme na kapelním soustředění vybírali nový singl, řekli jsme si, že to musí být písnička s feelingem, svižná, trochu retro a trochu moderna. Třeba jako Happy od Pharrella Williamse.
Čtyři nové skladby jste natáčeli v New Yorku. Proč?
Krajčo: Napadlo nás, že když chceme natočit jen čtyři písničky, uděláme to tak, jak jsme slyšeli, že se to má dělat. A chtěli jsme také vědět, jaké to je, natáčet v zemi, kde tyhle věci dokonale ovládají.
V tomhle případě nešlo tedy jen o to, že jsme za sebou měli amerického producenta, ale šlo o to, že jsme měli k dispozici rovnou celý tým. Pracovalo s námi dvanáct lidí, z nichž každý měl svou funkci, pokaždé nezbytnou. Kromě producenta, zvukového inženýra, techniků i záložních muzikantů jsme měli k dispozici i člověka, který nám chodil pro jídlo.
Byli jste se vším naprosto spokojeni?
Krajčo: Na začátku jsme si udělali nějaký finanční rozpočet. Ještě předtím, než jsme do New Yorku odletěli, se ale ukázalo, že jsme ho už o polovinu přešvihli, a když jsme skončili, byl dvojnásobný. Vtu chvíli jsem toho trošku litoval, protože jsem si uvědomil, že jsme za čtyři písničky dali tolik peněz, jako bychom dali za tři celé desky natočené v Čechách.
Nicméně když jsme se vrátili, uvědomili jsme si, jak dokonalou spolupráci jsme vlastně zažili, jak nesrovnatelné to bylo a že odteď začneme nejspíš šetřit ještě víc, protože příští desku budeme zase točit venku. Bylo to něco, čeho nemůžete litovat.
Grigoriadis: Celý ten tým, celá ta parta s námi celých dvanáct dnů pracovaly neskutečně poctivě, tvrdě a profesionálně. Byli jsme z toho nadšení.
V době kolem vydání minulého alba Srdcebeat jste dostali od jedné manažerské firmy v Americe nabídku zkusit svou kariéru přesunout do světa. Po několika měsících zvažování jste ji z rodinných důvodů odmítli. Nerozmysleli jste si to po této nové zkušenosti?
Nikos Kurulis: My tam ještě dostali další nabídku, přímo od investora, který se na tom všem chtěl podílet finančně. Už v minulých měsících jsme si ale v kapele ujasnili, že do toho nepůjdeme, protože se na to cítíme být staří.
Krajčo: Nedávno jsme si plánovali evropské turné k pětadvaceti letům. Chtěli jsme koncertovat v osmi evropských městech a začali jsme ho připravovat. V plánu byla vystoupení v Curychu, Berlíně, Amsterdamu, Bruselu, Londýně, Manchesteru, Dublinu a Edinburghu, celé to mělo trvat čtyři týdny.
Pak za mnou ale přišel kytarista Evžen a sdělil mi, že nechce na čtyři týdny odjet od své rodiny. Našel odvahu říct mi na rovinu, že je pro něho rodina na prvním místě.
Následně se k němu přidali další členové kapely a ve výsledku jsem zůstal sám, kdo na to evropské turné chtěl, i když jsem ty pocity měl vlastně stejné. Tušil jsem však, že když nepojedeme teď, tak už asi nikdy. Nicméně jsem byl přehlasován. Upřímně řečeno, jsem také rád, ale chtěl jsem pro kapelu připravit trochu jiný koncertní zážitek a vidíte – nakonec budeme doma.
A teď si představte, že po tom všem za námi na rozlučkovém večírku v New Yorku přišel člověk, který nám řekl, že nás na cestě do světa bude financovat, protože nás má rád a chce, abychom to zkusili. A my mu museli říct, že to nejde, že je to už druhá nabídka tohoto typu, ale že debaty o světě už máme za sebou.
Byly obě nabídky stejné?
Krajčo: Nikoli. Ta první byla od úspěšného amerického manažera. Bylo to ryze profesionální, požadoval například, abychom mu podepsali tříletý kontrakt a během té doby mu byli samozřejmě plně k dispozici.
Chtěl pozměnit i texty, tvrdil, že jsou příliš poetické, příliš Bob Dylan styl a že mládež ve světě takové neposlouchá. Kdybychom s jeho návrhem souhlasili, museli bychom řadu věcí přehodnotit a změnit. Ta druhá nabídka byla od investora.
Jaká budou chystaná vystoupení na Strahově?
Krajčo: Po Lucii a Kabátu jsme v podstatě třetí česká kapela, která si může dovolit tak velký koncert. A upřímně řečeno, těžko lze v téhle zemi dosáhnout ještě něčeho většího. Proto se nejvíce těšíme na to, že si zahrajeme před tolika lidmi, a hlavně že tam s nimi budeme moci vůbec být. Chtěli bychom představit i některé koncertní prvky, které ve světovém měřítku nebudou žádným překvapením, ale u nás je ještě nikdo nepoužil. Pozvali jsme si také nějaké hosty, ale jejich jména neprozradíme. Jako předkapely pak vystoupí Hodiny, Sebastian a Jelen.
Grigoriadis: Oslavy našeho čtvrtstoletí budou následně pokračovat i v příštím roce. Na jaře a na podzim se chceme vrátit s akustickými koncerty do divadel a potom v létě budou Kryštof Kempy.
Bude skupina Kryštof ve volební kampani podporovat hnutí ANO bývalého ministra financí Andreje Babiše? Ptám se proto, že vás jeho společnost Agrofert finančně podporuje.
Krajčo: Už před minulými volbami se mě někteří novináři ptali, jestli budeme na mítincích podporovat ANO. Já odpovídal, že nebudeme, a na tom se nic nezměnilo. Agrofert je jedním z našich partnerů a to je to, co nás s Andrejem Babišem spojuje.
Víte, jsme jedna z těch kapel, které ve svém kontaktu s fanoušky politiku vůbec neřeší. Neříkáme jim, co mají dělat, jak se mají oblékat, komu nebo v koho věřit či nevěřit, co jíst nebo koho volit. Jsme toho názoru, že si mají svůj život vést tak, jak sami uznají za vhodné.