Článek
Louwová líčí poslední den Marlene Dietrich, zestárlé, upoutané na lůžko, bez fanoušků a pozlátka, zato na konci sil. Nenapsala dokument, ale hru, která je právě tak o Marlene Dietrich, jako o tom, jak těžké je nepodlehnout vlastnímu mediálnímu obrazu; a stejně tak i hru o vztahu dominantní matky a manipulované dcery, která skutečnou matku a normální život nikdy nepoznala; a v neposlední řadě i hru o právu na důstojný odchod ze života, přičemž názor na to, jak by měl vypadat, může mít u matky i dcery velmi odlišnou podobu. Záleží jen na divákovi, které téma ho osloví. Dialog, odvíjený občas i jako dva paralelní monology, je permanentní vášnivou hádkou, přerušovanou dočasnými smířeními. Nelze v něm ale přehlédnout i sklon k řetězení pointovaných bonmotů, jež vyznění hry snadno posouvají k bulvární komedii. A stejně tak i k úskalí sentimentu.
Režisér Radovan Lipus naštěstí k těmto zrádným mělčinám nemíří, na hře ho evidentně nejvíc zajímá vztah matky a dcery ve vší jeho obnažené drsnosti i zranitelnosti. Obě protagonistky vede na samu hranici exprese, jež vzápětí lomí do citově intimní i sarkasticky sebeironické polohy. Premiérové představení však přesto sklouzávalo k až přílišné zábavnosti, mimo jiné i proto, že inscenace zatím poněkud postrádá pevnou kostru - temporytmus i přesně vystavěné klíčové momenty jednotlivých situací.
Vztah matky a dcery má i klidnější a srdečnější momenty.
Obě herečky nabízejí divákům strhující obraz oboustranně bolavého vztahu. Regina Rázlová jde naplno do razantního groteskního sebeshození, ošklivosti a šokující otevřenosti své postavy, ale současně je v ní stále cosi z ušlechtilé rasy ženy, jež okouzlovala davy. Ztrhaná tvář a roztékající se líčidla, neustálé popíjení z nesčetných lahviček alkoholu poschovávaných v obří posteli. Její Marlene je nechutná, okouzlující, přisprostlá i vznešená. A její zraněný výkřik: „Já jsem Marlene Dietrich!“ zní divákům dlouho v duši.
Simona Postlerová přichází na scénu v upjatém kostýmu americké hausfrau, z upraveného povrchu ale velmi rychle vyhřezne horký proud jedu, vytékajícího jako hnis z nezhojené rány. Její Maria podléhá citu, ale zároveň nenechá diváky na pochybách, že je v ní i hodně z její histriónské, tvrdé a sarkastické matky.
Inscenace Miss Dietrich lituje se potřebuje zbavit překotnosti i nejistoty a najít si svou komunikaci s diváky tak, aby nesklouzla k výše zmíněným úskalím. To je věcí repríz. Ale pro herecké výkony i souhru obou protagonistek už teď patří k vrcholům Ungeltu.
| Gail Louwová: Miss Dietrich lituje |
|---|
| Překlad Jitka Sloupová, režie a scéna Radovan Lipus, dramaturgie Pavel Ondruch, kostýmy Alena Schäferová. Česká premiéra 26. května v Divadle Ungelt, Praha. |
Celkové hodnocení: 85%