V létě 1913, kdy bylo těhotenství mladých milenců zjevné, ho rodiče nechali vypsat z posledního ročníku Prvního českého státního gymnázia a poslali ho od října do jednoletého Obchodního učiliště S. Získala v Brně. Na gymnázium, kde studoval v letech 1903 až 1912, se vrátil až po roce a maturitu spolu s vysvědčením dospělosti získal v prosinci 1914. Potom odešel na vojnu. Právo to zjistilo díky jeho dceři Drahomíře Blechové-Kalvodové.

Víme, že se křest malého Bohumila Kiliána uskutečnil 4. dubna 1914. Kmotrem mu byla 48letá babička Kateřina Kiliánová a František Hrabal, nejspíš 63letý obchodník s limonádami v Brně. Jeho pětadvacetiletý syn stejného jména, který vstoupí do literatury jako Francin a stal se opravdovým otcem Bohumila i jeho bratra Slávka, jenž se už v manželství v roce 1917 narodil, byl Blechovým přítelem.

Blecha roztlačoval Francina s motorkou

"Tatínek často vzpomínal na dobu, kdy kamarádil s Františkem Hrabalem. Se smíchem vyprávěl, jak ho často roztlačoval na jeho motocyklu," říká paní Drahomíra, sympatická čtyřiasedmdesátiletá paní, která žije na kraji Brna. Tak vida, Francinova posedlost motocykly není jen obraz z Menzelova filmu!

"S Maryškou chodívali tancovat. Vyprávěl nám, jak se na něho rozzlobila, že šel při zábavě tancovat s jinou. Pozvala si ho před hospodu a tam mu pěkně vycinkala. Byla moc a moc hezká. Tatínek také říkal, že se písemně mého bratra zřekl a souhlasil s adopcí. Moc ho to potom trápilo. Tím víc ho mrzelo, že se s ním bratr nikdy nesešel."

Proč se mladí milenci nevzali, se můžeme jen dohadovat. Podle Blechova "studijního vyhnanství" se lze domnívat, že s případnou svatbou rodiče nesouhlasili. Nejdřív vystuduj, absolvuj vojnu a teprve potom se budeš moci postarat o rodinu, tak znělo v té době rodičovské přikázání.

Blecha, syn nadučitele, narukoval. Kamarád František Hrabal, obchodníkův syn, byl vyreklamován z účasti na válečných jatkách. Důstojník v hodnosti nadporučíka, kam to Blecha dotáhl, se podle tehdejších předpisů nesměl oženit, aniž by složil nemalou kauci. Ta měla být zárukou, že ani po sňatku neklesne životní úroveň císařskokrálovského důstojníka.

Můžeme se dnes dohadovat, zda to byl finanční důvod, který znemožnil sňatek mladých rodičů, nebo šlo o předcházející rozhodnutí obou rodičů. Nadporučík Blecha sloužil na frontě "někde v Itálii", odkud se vrátil se zraněnou nohou.

Zápis do matriky při spisovatelově adopci v prosinci 1916 uvádí, že František Hrabal byl účetním městského pivovaru v Polné a Marie Kiliánová-Hrabalová byla pomocnou účetní tamtéž. Kdo mohl poskytnout mladé matce větší zázemí? Důstojník na frontě s nejistou možností svatby, nebo člověk stojící po jejím boku a vládnoucí výjimečným hospodářským postavením? Jisté je jedno, 7. února 1916 se v Polné, kam spolu odešli, oba mladí lidé oženili.

Odbojář a milovník včel

V únoru 1930 se 37letý nadporučík v. v., v invalidním důchodu pro zranění utržené na italské frontě, oženil. Jeho vyvolenou se stala 38letá Anna Lifková, zemská úřednice také v. v., narozená také v Jevišovicích na Moravě. "Maminka prodělala obrnu, proto byla také v invalidním důchodu," říká paní Drahomíra.

Ve výpisu z oddací matriky v rubrice Doklady, dle níž naskytnuvší se překážky byly odstraněny čteme: "Prominutí překážky pokrevního příbuzenství IV.stupně uděleno výměrem okresního úřadu ve Znojmě." Blecha si vzal za manželku svoji sestřenici, která dlouhá léta žila s jeho rodiči v Brně. Byl to takový malý svět, každý se znal s každým.

"Maminka často vzpomínala, jak v Židenicích vozila malého Bohouška buď sama, aby si Marie odpočinula, nebo s ní."

Manželům Blechovým se necelých šest měsíců po svatbě narodila dcera Drahomíra. V den jejích osmnáctin jí otec prozradil, že má na světě nevlastního bratra.

"Otec byl velmi společenský člověk, veselý. Miloval přírodu a hlavně včely. V Bojanovicích, kam se rodiče v roce 1930 přestěhovali, měl včelín." V osmnácti letech prozradil své dceři, že má nevlastního bratra Bohumila Hrabala.

V Bojanovicích se také důstojník, Sokol a vlastenec zapojil do odbojové činnosti. V roce 1941 byl zatčen Gestapem. Po vyšetřování v Kounicových kolejích byl odvezen do Breslau (dnešní polské Vratislavi), kde byl vězněn v samovazbě.

"Nezlob se, že Tě opět obtěžuji prosbou o zaslání rukavic (třeba ty staré palčáky), 1 páru ponožek, něm. slovník od Hrdiny, kousek mýdla (stačí válečné), pár spínacích špendlíků. Na ty mlsky jsem se ptal, je to marné! Ale přece přibal malou vánočku, snad budu mít štěstí," psal Bohumil Blecha v listopadu 1941 rodině. "Jinak neposílej nic. Jsem celkem zdráv, jenom mívám silné závratě, jsem velmi sláb a stále ještě dosazuji z těla. S chutí k jídlu mám velký kříž. Stále na ně myslím, v noci se s tím probouzím. Po obědě je nejhůře, to bych brečel. Na můj svátek jsem snědl pár syrov. brambor. Jednou týdně máme bramb. na loupačku. Nikdy je neloupu. A jak chutná studená ve slupce! Nejlepší pochoutka! Končím, již sbírají dopisy."

Vrátil se před Vánocemi 1942, soud ho propustil z důvodu válečné účasti při tažení v Itálii v 1. světové válce.

Rodina trpěla hmotným nedostatkem. Dcera se ke kabátu na zimu dopracovala díky obecné pokladně. Ještě dnes rodina uchovává doklad o tom, že jim Ministerstvo hospodářství a práce z důvodu otcova zatčení snížilo zaopatřovací platy a přeplatek museli vracet, původně po dobu 34 měsíců!

"Tatínek se vrátil strašně zbědovaný. Původně vážil 100 kilo, tehdy ale měl maximálně padesát. Ani jsem ho nemohla poznat, i když to byl na druhou stranu radostný okamžik. Tatínek v tu chvíli omdlel. Díky maminčině péči se začal zotavovat," říká Drahomíra.

Po čase se zase zapojil do odboje, podporoval Jugoslávskou partyzánskou skupinu. V srpnu 1944 byl zatčen podruhé. Ozval se zvonek, dcera šla otevřít. Zrovna u nich seděl kapitán zvaný Alois. "Viděla jsem, jak je dům obklíčen gestapáky. Šla jsem tatínkovi do pokoje říci, že se na něj ptají cizí lidé. Leknul se a okamžitě, bez rozloučení odešel do připraveného antonu. Teprve potom si uvědomila, že při prohlídce bytu by přišli i na partyzána. Náhoda všem pomohla. Do našeho domu se nastěhovali němečtí vojáci."

Odvezli ho do vyšetřovací vazby do Jihlavy, v lednu 1945 do vyhlazovacího tábora Flossenbürg. V březnu odvezli vězně jeho případu do Norimberka k zastřelení. To se naštěstí nestalo, v den popravy 19. dubna, osvobodila Norimberk americká armáda. Maminka byla také zatčena, z Pankráce měla být převezena do plynových komor v Terezíně. Praha byla také osvobozena a ona přežila," vzpomíná na hrozné chvíle Drahomíra.

Blecha se v říjnu 1945 stal přísedícím Národního soudu v Praze. V dubnu 1947 mu prezident republiky udělil Čs. válečný kříž 1939, v červnu pak Čs. vojenskou medaili za zásluhy. Rodina se časem přestěhovala do Dyje u Znojma, kde se stal předsedou národního výboru. V roce 1964 se rodina vrátila do Brna. Tam také Bohumil Blecha v roce 1970 zemřel.

O synově maturitě mu Hrabalová řekla

Paní Drahomíra se vdala a starala se o dva syny. Pracovala v kanceláři. V roce 1973 začala jezdit s tramvají. Do důchodu odešla v 68 letech. "Brno jsem znala po kolejích," řekla s úsměvem. "Nikdy jsem nepochopila, proč se můj otec o svého synka Bohumila nestaral," dodala.

Je to těžká věc. Určitě nechtěl stát v cestě štěstí milované Marie Kaliánové, když si ji nemohl vzít, a chápal, že mu výchovu dá adoptivní otec, bývalý kamarád František Hrabal. O tom, že bez kontaktu tak zcela nebyli, svědčí maturitní foto Bohumila Hrabala s dvěma letopočty na rubové straně: 28. 3. 1914, 19. 6. 1934. Hrdá matka se skutečnému otci svého dítěte pochlubila, že ho dovedla až k maturitě. Kdo zná Hrabalovy osudy, ví, že to byla cesta opravdu spletitá.

"Boďo, pošli mu něco," vzpomínala Drahomíra na maminčina slova, která tehdy Bohumilu Blechovi řekla. Fotka tedy došla s prosbou či s nabídkou, zda by nechtěl synovi k maturitě poslat dárek. "Ne," zněla odpověď.

"Vzpomínám si na jeden hovor U Tygra, když Hrabal prohlásil, že má sestru a ta je v Brně tramvajačkou. A hned dodal, že stejně jeho otcem je ten, kdo se o něj od mala staral," tvrdí jeho přítel a životopisec Tomáš Mazal. "Všichni jsme to brali jako další z jeho záhad, fabulací, kterými se obklopoval, které byly součástí jeho osobnosti."

S nevlastní sestrou se Hrabal setkal dvakrát. Když ho navštívila v Kersku v den jeho osmdesátin, tak jí na rub fotky, kterou schraňuje, napsal: "Sestře Drahomíře Bohumil! 28. 3. 94." Za vlastní ji tak přijal.