Hlavní obsah

Norský filozof a spisovatel Jostein Gaarder: Fascinuje mě samotná možnost žít

Právo, František Cinger

Norský pedagog, filozof a především úspěšný spisovatel Jostein Gaarder přijel na knižní veletrh do Prahy. Jeho kdysi plánované cesty k nám zhatila nemoc, takže o to víc byl nyní autor knihy Sofiin svět, která se v roce 1995 stala nejprodávanějším titulem na světě, vítán. Nedávno k ní česky přibylo vyprávění Anna.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jostein Gaarder píše nejvíc pro děti, ale oslovuje i dospělé.

Článek

Oba vaši rodiče byli učitelé. Jaké bylo vyrůstat v takové rodině?

Prvních sedm let jsem chodil do školy, kde učila maminka. Tehdy se děti trestaly tím, že byly vykázány na chodbu. Pro mě to byla dvojnásobná potupa, protože se mohlo stát, že by šla okolo a viděla mě. Někdy dokonce suplovala v naší třídě.

Můj domov byl ale velice otevřený, měl jsem právo nesouhlasit s rodiči, s tím, co se dělo ve škole nebo ve společnosti. To prostředí bylo opravdu liberální a vidíte, nakonec jsem se sám stal také učitelem.

Jste spoluautorem úspěšné knihy o dějinách náboženství i filozofie. Jak je od tohoto tématu blízko k umělecké literatuře?

Hodně blízko. Vzpomínám, že když mi bylo jedenáct dvanáct let, probudil jsem se a pojednou si uvědomil, že se něco stalo. Prostě jsem měl pocit, že žiju v pohádce. Chodil jsem za rodiči a dalšími dospělými a říkal: Není to zvláštní, že tady žijeme? A jak? Dívali se na mě překvapeně. Onen pocit mě provází celý život a stal se mi východiskem pro filozofii i beletrii.

Rozhodl jsem se být optimista, protože být pesimista je projev lenosti a odevzdanosti.

Sofiin svět zaujal čtenáře diskusemi s patnáctiletou dívkou o podstatě i podobě světa. Jak nápad napsat takovou knihu vznikl?

Musím se vrátit ke knize Tajemství karet, která vyšla předtím. Dostal jsem za ni nějaké ceny i peníze a mohl jsem se díky tomu věnovat psaní, a nikoli výuce filozofie. Přišlo mi líto nevyužít znalosti z desetileté praxe, a tak jsem se rozhodl napsat o dějinách filozofie. Manželce jsem řekl, že píšu knihu, která nebude asi moc lidí zajímat. Odpověděla mi, abych ji tedy napsal rychle.

Nakladatelství s vydáním docela váhalo. Byla pro mládež, pět set stránek, kdoví jak to dopadne. Nakonec vydalo titul, který je v dějinách norské literatury komerčně nejúspěšnější. Některé reakce na něj mě však překvapují neustále.

Co vás nejvíc udivuje?

Myslím, že lidská existence nepotřebuje žádné zdůvodňování.

Fascinuje mě možnost žít. A dneska na mě nejvíc působí zážitky z přírody, v tom jsem typický Nor. Miluju hory a mám to štěstí, že bydlím pět minut od nekonečného lesa. Každý den tam chodím a nepotkám člověka. To spíš narazím na srnu nebo losa.

Příroda i ochrana životního prostředí je vaším bytostným zájmem. Co považujete za ohrožení světa?

Výzvou je globální oteplování. Americký aktivista Bill MacKibben to vyjádřil slovy, že to největší, co jsme jako lidé udělali, je změna klimatu. A co by bylo ještě větším činem, je boj s touto změnou. Situace je fatální.

Politici mluví o tom, že cílem by mělo být zmenšení o stupeň dva, ale experti tvrdí, že se vše spíš blíží katastrofě. Zastánci přírody ji chránili, my dnes musíme chránit lidstvo před pomstou přírody. Nejsem pesimista a věřím v zelenou změnu.

Míříme ke katastrofě?

Nemyslím si to. Je to však má etická volba. Rozhodl jsem se být optimista, protože být pesimista je projev lenosti a odevzdanosti, není v tom žádný závazek. Je vidět, že lidské společenství se dokáže sjednotit, třeba při ochraně ozónové vrstvy.

Situace je kritická, ale je to výzva. K tomu se váže i chudoba, protože část světa je velice chudá. Bavíme se o lidech z Afriky, ze suchých částí světa. Potřebujeme jim pomoci, ale zároveň neničit klima. Mohli bychom říci, že někteří z imigrantů do Evropy jsou klimatičtí uprchlíci.

Nemyslím si, že žijeme na konci lidské civilizace. Churchill za války řekl: Nemohu vám nabídnout nic než krev, pot a slzy. Lidi to poselství pochopili a pustili se do boje. Nyní hledáme podobnou osobnost. Prezident Obama, viceprezident Al Gore či Pan Ki-mun z OSN se jasně vyjádřili v tomto směru a i proto vnímám naději. Politici nás musejí víc veřejně oslovovat a říkat: Pojďme s tím něco udělat.

Reklama

Výběr článků

Načítám