RECENZE: The Dandy Warhols si hrají s psychedelií, Mike Posner pláče

Portlandští The Dandy Warhols si s hudbou odjakživa pohrávají. Základem jejich tvorby je alternativní rock, nicméně už jej stačili opatřit vlivy popu, elektroniky či blues, a tak se hudební řeč formace neustále trochu mění, posunuje a zase vrací. Nové album Distortland nahrála v domácím studiu a zaměřila se na to, aby znělo syrově. V zásadě se to podařilo, jenomže jí mezi prsty uniklo kouzlo energické nahrávky. Skladby na desce totiž postrádají drajv, agresivitu a emoce.

The Dandy Warhols tentokrát výrazně koketují s psychedelií. Její přiznávky se objevují jak ve zvucích a herních stylech nástrojů, tak v aranžích skladeb. Důsledkem toho je, že jednotlivé písně na albu nepůsobí tak přesvědčivě jako celý počin. Samostatně obstojí snad jen Styggo, ve které se povedla melodická linka a její lehkost je v tom nejlepším smyslu slova nakažlivá.

Po šesti letech pauzírování vydává osmadvacetiletý detroitský rodák Mike Posner nové album. V mezičase hledal hudební řeč, experimentoval, vyvíjel se a nakonec odešel od synthpopu z debutového alba k pozici popového písničkáře.

Jeho současná tvorba v sobě totiž nese prvky folku i popu. Posner využívá čistých zvuků akustických nástrojů, odhaluje svůj pevný a veskrze příjemný hlas a ve svých vesměs pomalých skladbách zažehává oheň písničkářské upřímnosti a poctivosti. Cesta je to dobrá, zvláště má-li někdo tolik autorského a vlastně i interpretačního talentu jako on.

Potíž je, že takto vymyšlené album ve finále působí poněkud monotónně. Posner v něm trochu připomíná plačícího kluka, kterému tvůrčí melancholie přerostla přes hlavu. A upřímně řečeno, remixy některých jeho skladeb, které tvoří poslední třetinu alba, to nezachrání. V nich se stejně ukazuje, že větší smysl má originální akustická verze.