Článek
Kapela Timudej hraje ve složení Pavel Horák (zpěv, perkuse), Tomáš Fleišer (kytara, zpěv), David Göttlich (klávesy, zpěv), Tomáš Jandura (baskytara), Georgi Bečev (saxofon, zpěv) a Josef Landergott (bicí).
Kdo je Timudej?
Fleišer: Malý kluk, který má rád dětské věci, ale občas přemýšlí i jako dospělý. Cítíme v něm radost ze života i naivitu, stejně jako ve své tvorbě.
Existujete už jednadvacátý rok. Dospěli jste za ta léta?
Horák: Asi dospělejší jsme, ale vyhovuje nám, že se můžeme s hudbou do dětských let vracet.
Göttlich: Nikdo z nás není studovaný muzikant ani zkušený instrumentalista. Já sice chodil pár roků do lidové školy umění, ale pořád mám jenom základní hudební vzdělání. V tom je však krása našeho přístupu a tvorby. Nechceme tvořit hudbu, která je plná náročných stupnic a akordových obratů. Větší potěšení než z muzikální virtuozity máme ze silných emocí, které nám hraní přináší, a jsme rádi, když se nám je daří předat našim posluchačům.
Horák: Naší doktrínou je rozdávat radost. Když se to daří, přináší naše tvorba radost i nám.
Narazili jste někdy?
Fleišer: Nic takového se nám asi nestalo… Vlastně si vzpomínám, že na jednom punkovém festivalu nám jeden opilý fanoušek hodil kladivo na auto a rozbil nám stěrač a okno. S naší produkcí to ale nejspíš ani nesouviselo.
Spíš nás překvapuje, že naši hudbu vyhledávají různorodí lidé, od malých dětí po starší ročníky. Záměrně si vybíráme hraní na akcích, na které se lidé chodí bavit a užít si radost z hudby.
Co musí písnička mít, aby se dostala do vašeho repertoáru?
Göttlich: Musí nás bavit i několik měsíců poté, co ji nacvičujeme a hrajeme na koncertech. Některé ten proces nepřežijí, ale když se jim to podaří, kvalifikují se na album. V tomhle jsme k sobě přísní. Musí mít živoucí esprit, takovou tu energii, která z ní bude sálat za každých okolností. Také se na tu skladbu musí dát tančit, protože jsme rádi, když lidé na našich koncertech tancují.
Mají tedy vůbec nějakou váhu vaše texty?
Horák: Jejich obsah je důležitý, ale neklademe si za cíl skrze hudbu sdělovat moudra a politické či společenské pravdy. Texty musí podpořit emoce, které v písničkách jsou. Ano, z tohoto pohledu je jejich funkce spíše podpůrná, pro písničku však neméně důležitá.
Fleišer: Oblíbili jsme si vymýšlení novotvarů stejně jako používání cizích řečí. Kromě základní češtiny na našem novém albu najdete také třeba bulharštinu, řečtinu, francouzštinu, brazilskou portugalštinu či prvorepublikovou salónštinu. Jsme vlastně vícenárodnostní a mimočasová kapela.
Nahráli jste tři alba. V čem se od sebe liší?
Horák: Dobře je to vidět na počtu skladeb. Na první desku jsme zařadili co nejvíce písniček. Co nás napadlo, to na ni šlo. Na druhé už jich bylo méně a na novince Ještěně je o pět skladeb méně než na předešlé. Dost jsme jich vyřadili, protože jsme s nimi nebyli spokojeni.
Göttlich: Pokud jde o hudební rozdíl, album Ještěně je nejtanečnější. Nikoli však v tom úzkém pojetí taneční hudby, tak jak je vnímána u nás.
Když se člověk rozhlédne po světě, tak všude vidí spoustu druhů hudby, jejichž společným jmenovatelem je to, že na ně lidé z těch částí světa rádi tančí. Takoví chceme být i my, chceme, aby naše hudba vybízela k tanci. Inspiraci k tomu jsme hledali právě všude možně ve světě. Třeba na Balkáně nebo obecně v té jižní, živé části Evropy či světa.