Článek
Svého času jste bydlel v jednom bytě s hudebníkem Alanem Pownallem, hned vedle Winstona Marshalla a Marcuse Mumforda. To bylo ještě předtím, než jste založil The Vaccines a Marcus s Winstonem úspěšné Mumford & Sons?
Ano, to jsme ještě tyto kapely neměli. Odhaduji to na rok 2008. Ovšem to už Mumford & Sons vlastně existovali, tak to bylo nejspíš dřív. Víte, Londýn je velmi hudební město. Když žijete hudbou a dostatečně koncertujete, je velká šance, že se vám a přátelům, se kterými se potkáváte, bude v budoucnu dařit. Je to líheň kapel.
Vaše první kapela se jmenovala The Eldora Parade, v šest nácti letech jste založil skupinu Fashion Police Brutality. Před The Vaccines jste ještě vystupoval sólově jako Jay Jay Pistolet. Proč žádná z těchto formací neuspěla tak, jako později The Vaccines?
Pokud jde o úspěch, jsou důležité načasování a kontext. Je to prosté, v předchozích projektech jsem se teprve učil. Dovolily mi dělat chyby a všechno si vyzkoušet. S The Vaccines jsme pochopili, co chceme dělat, a už jsme věděli, jak na to.
Je pravda, že jste se váš úplně první singl If You Wanna snažili dovést k dokonalosti několik měsíců?
Svým způsobem. Ta píseň vznikla poměrně rychle a přirozeně. Pokud bychom započítali všechny koncerty, na kterých se před vydáním formovala, opravdu jsme ji brousili dlouho. Při nahrávání jsme tvrdě pracovali na tom, aby měla dokonalý zvuk. Obecně bych ale řekl, že naše písně vznikají snadno. Netlačíme na ně.
Pamatuji si, že když vyšlo vaše debutové album What Did You Expect from The Vaccines?, vzbudilo v hudebních kruzích velké nadšení. Jak jste se tehdy cítil vy?
Bylo to neuvěřitelně vzrušující. Byl jsem velmi pyšný. Splnily se moje největší ambice a sen. Každý hudebník chce nahrát desku a držet ji v ruce. Bylo to nádherné.
Odezva byla vřelá, i britský tisk vás adoroval. Pořád ještě má v Británii tak silné slovo?
Pro nás hrál tisk velmi důležitou roli. Stále je podle mě zásadní, co se píše. Tisk stále do velké míry utváří veřejné mínění. Někdy je ale jeho chvála trochu otrávený polibek. Spousta lidí si řekne, že si nenechá diktovat, co má poslouchat, a automaticky se proti vám vymezí. Titulka v časopise vám přinese pozornost, ale je to zároveň trochu frustrující situace.
Dnes už nejsme nová kapela, o které by bylo třeba psát. Část kritiků nás stále oslavuje, ale zbytek nás místo odsuzování ignoruje. Obecně bych řekl, že pro určitou část hudební scény jsou novináři pořád ti hlavní, kteří rozhodují o úspěchu. Ale pro mnoho zajímavých mladých umělců je to naprosto irelevantní.
Krátce po vydání debutu jste museli odkládat koncerty, protože jste měl nemocné hlasivky. Absolvoval jste tři operace. Co jste tehdy prožíval?
Bylo to děsivé. Upřímně řečeno jsem nevěděl, jestli ještě budu moci zpívat. Všechno zrovna začínalo, měli jsme úspěch a najednou tohle. Bylo to frustrující. Museli jsme rušit dohodnuté koncerty a báli jsme se, jestli budeme vůbec někdy moci plně rozvinout svůj potenciál.
Problémy s vašimi hlasivkami úplně zmizely?
Musím se k nim chovat s úctou. Ale zdá se, že je vše v pořádku.
Od začátku kariéry jste hráli s kapelami, jako jsou Rolling Stones, Red Hot Chili Peppers, Muse či Arctic Monkeys. Setkali jste se při tom s muzikanty z těch kapel, prožili jste s nimi něco?
Každá ta kapela a turné byly jiné. Když ale jedete šňůru s takovými giganty, můžete se toho velmi mnoho naučit. Vidět kohokoli z nich na pódiu je inspirující, i když třeba nejste velký fanoušek jejich hudby. Sledovat je při práci je vždy informativní a zajímavé.
Co konkrétně se vám zdálo tak inspirativní?
Fascinuje mě, když vidíte lidi, kteří už koncertují tak dlouhou dobu a stále jsou tomu naprosto oddaní a hrají s vášní. Dovedl bych si představit, že někteří lidé, když dosáhnou takového úspěchu, zleniví a začnou vše brát jako samozřejmost.
Druhé album Come of Age jste vydali rok po debutu. Proč jste s ním tak spěchali?
Jednoduše jsme se cítili připravení. V tom prvním roce bylo mnoho dní, kdy jsme seděli v hotelu nebo v klubu a měli moře času. Bylo snadné najít si prostor na psaní. Cítili jsme, že jsme se posunuli, a chtěli jsme být definováni novou hudbou, která vyjadřuje to, co prožíváme v daný moment.
Představte si to, založíte kapelu, natočíte album a jezdíte po světě. Hrajete písně, které jsou třeba dva roky staré. Určitě tedy nebudete mít pocit, že to je to nejlepší, co můžete zrovna předvést. Chcete se vyvíjet.
Po vydání posledního alba English Graffiti jste mluvil o tom, že když vyjde nová deska, cítíte se mizerně, protože jste ze sebe právě vydal všechno, co ve vás bylo, a bojíte se, že nemáte co dalšího nabídnout. Po vydání debutové desky to nenastalo?
Tehdy to byla taková smršť pocitů, že jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. Všechno se to dělo poprvé. Ale znáte to, život je horská dráha emocí.
Před loňským vydáním desky English Graffiti jste si dali na nějakou dobu pauzu. Vy jste se tehdy na několik koncertů spojil s členy kapel JEFF The Brotherhood a Mumford & Sons. O co šlo?
To bylo jen pár koncertů v americkém Nashvillu. Neřekl bych, že to byla pauza. Nehráli jsme, ale já jsem celou dobu pracoval. Psal jsem nové písně.
Jenom to prostě tentokrát trvalo déle. Chtěl jsem si dopřát víc času. Potřeboval jsem něco prožít, získat inspiraci.
Co jste prožíval?
Život. Není možné se jen někam zavřít a tahat z paty nové písně. Je třeba mít o čem psát. Musíte zažít vztek a zlomené srdce, štěstí, žár -livost, vzrušení a všechny tyhle pocity.
Na nějaký čas jste se také přestěhoval z Londýna do New Yorku. Promítla se ta zkušenost do vaší hudby?
Ano, pár let jsem tam žil. To město mě velmi inspirovalo. Viděl jsem něco nového, potkal lidi, které jsem neznal. Byl to úžasný čas. Nemyslím si, že je na poslední desce nějaký přímý odkaz, ale rozhodně mě to obohatilo. Ale už jsem zpět v Londýně
Už na vás přichází ten pocit, že písně z alba English Graffiti nejsou to nejlepší, co můžete nyní předvést?
Pořád jsem na tu desku hrdý. Našlo by se ale pár věcí, které bych už dnes udělal jinak.
Těsně po vydání alba už jste hovořil o tom, že pracujete na dalším. Je to tak?
V tuhle chvíli zrovna píšeme každý den. Až budeme mít dost písní, které nám budou připadat výjimečné, nahrajeme je.
Studoval jste historii. Bylo to jen ze zájmu, nebo jste se toužil stát historikem?
Popravdě řečeno jsem se hlavně chtěl přestěhovat do Londýna a potřeboval tam nějak fungovat. Tak jsem začal studovat. Obecně žiju trochu v minulosti, a tak jsem si řekl, že bych to mohl i studovat. Historie mě vždy zajímala, a navíc to pro mě byla cesta, jak žít v hlavním městě a nemuset pracovat.