Hlavní obsah

Slova a činy prozaičky Lenky Procházkové

Právo, ČTK

Soubor fejetonů Nejsou to bohové! (Epocha, 160 stran, 159 Kč, e-kniha 99 Kč) napsala prozaička a dramatička Lenka Procházková. Navazuje v něm na svůj předešlý svazek Bílý klaun.

Foto: nakladatelství Epocha

Soubor fejetonů od Lenky Procházkové

Článek

Je to soubor projevů na řadě demonstrací občanských iniciativ, jichž se dnes neúčastní „demonstranti“, ale „aktivisté“, jak zní nové názvosloví. Na tom nijak nezáleží, podstatné jsou myšlenky, které Procházková prosazuje nebo připomíná. Jednou je sentence jejího životního druha Ludvíka Vaculíka, který jí počátkem osmdesátých let minulého století v prostředí zakazovaných a zakázaných řekl: „Jestli nás přejedou, aspoň budou vědět, že přejeli ježky. A ne hady.“

S tímto vědomím se Procházková řadí nadále k samostatně kriticky uvažujícím a na rozdíl od mnoha jiných je jí jasné, že „pravda nekádruje“. Tak jednou odpověděla svým dětem na otázku, jak se srovnává její disidentské svědomí s účastí na akci KSČM či na akcích, které dostávají tuto nálepku, byť jde o občanskou aktivitu.

Na jedné z nich srovnávala dvě vlastenecké písně Vládni, Británie! a Kde domov můj. První oslavuje britské námořnictvo a armádu, druhá opěvuje krásu české krajiny. Autorka připomíná starou pravdu, použitou nejen při násilné rekatolizaci po Bílé hoře: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej podle svého jeho děti. A připomíná zachované a znovuzrozené vlastenectví našich předků, jimž jsme rovněž odpovědni za své činy. I za slova.

Jsou často ostrá jak břitva, jako prognóza, že účast našich vojáků na akcích NATO bude hodnocena jako kolaborace s agresorem a zločin proti míru. Nebo konstatování, že červené trenýrky, vyvěšené na střeše Hradu, překryly to, že vlajka s nápisem Pravda vítězí byla ukradena a soudkyně odmítla zloděje potrestat, protože jí nebylo zřejmé, „jakou škodu“ svým činem způsobili. Hořké otázky, smutnější odpovědi.

Reklama

Výběr článků

Načítám