Aby tohoto dojmu tvůrce dosáhl, musí mít nejen vidění věcí ve zvláštních kontextech, ale musí být schopen využít světlo tak, aby dokázal akcentovat či naopak potlačit určité prvky v celkové kompozici. S hmotou musí pracovat opatrně, aby její zvláštnosti nezničil.

Právě na velkých formátech je nejlépe vidět jak mohou vhodně zvolené a dobře nasvícené fragmenty lidských těl vytvořit překvapující symbiózu. Mára jejich křivky vytahuje do primárního plánu pomocí červené barvy. Červená je transparentní a dokáže přitáhnout lidské oko téměř okamžitě. Ovšem jen proto, že zvolený korpus kontrastuje s pozadím, na kterém přechází černá v šedé tóny. Triáda těchto tří barev se doplňuje a zároveň i odpuzuje tak, aby vytvářené napětí udržovalo celou formu pohromadě.

Podobné je to u tří černobílých aktů mladé dívky v nadživotní velikosti. V tomto případě sice červená chybí, ale zbylé barvy (černá a šedá) jsou schopné její absenci suplovat. Důležitý je tam i duchovní rozměr, protože triptych ukazuje vnitřní proměnu nezralé dívky v mladou zralou ženu.

Abstraktní tvorba má u Máry téměř surrealistické znaky. Hraje si s pevnými tvary věcí, ohýbá je a deformuje tak, že z nich vytváří zcela odlišnou vizuální kvalitu. V mnoha případech nejsme s to se dopátrat, co tvořilo původní východisko. Člověk by neřekl, jak může obyčejný červenobílý nárazník proměnit svou mechanickou tvarovou striktnost v rozmáchlou svobodu křivek.

Zjišťujeme, že svět můžeme nahlížet i z jiného zorného úhlu, než jsme byli po léta zvyklí. A s hrůzou si najednou uvědomíme, jak se naše obyčejná skutečnost transformuje v něco vizuálně zajímavějšího. Fotograf Pavel Mára pomáhá tento přechod mezi dvěma světy překonat a ukazuje správný směr.

 

Pavel Mára: Corpus ETC.

Dům umění v Opavě, do 10. dubna

Hodnocení 80