Na prvních čtyřech deskách jste nabídli více než padesát písniček. Měli jste před vznikem desky Emotikon dost nápadů a inspirací pro psaní nových?

Pokud jde o hudbu, byl jsem až překvapen tím, jak moc nápadů jsme měli. Přestože jsme jich dost vyhodili, na desce je nakonec šestnáct písniček. Částečně je to způsobeno tím, že jsme se poměrně často scházeli a absolvovali několik kapelních soustředění, na kterých jsme písně chystali, a částečně tím, že se náš kytarista Bohouš Němeček ve srovnání s minulostí pustil mnohem rázněji do domácí práce na písničkách a zásobil nás mnoha nápady, které se nám většinou líbily.

Autorem textů jste vy sám. Šlo to také tak snadno jako hudba?

Já si musel tak trochu odskočit od svých emocí a pocitů k příběhům z okolí. Cítím totiž, že můj šťastný osobní život se moc nehodí pro inspiraci, jelikož si myslím, že tvůrce by měl být spíš nešťastný a smutný.

Takovou atmosféru jste potřeboval?

Asi ano, měl jsem to tak vždycky. Nikdy jsem proto nebyl takříkajíc textařem na zakázku. Kdykoli mě někdo o nějaký text požádal a dal mi k tomu téma, vždycky se mi psal špatně. Dokonce si myslím, že ani výsledek za moc nestál. Potřebuji naopak emocionálně pochopit to, o čem píšu, a pokud možno to ještě prožívat. Druhá možnost je, že ten prožitek bude někde nablízku, že půjde kolem mě.

Bylo tedy kolem vás dost neštěstí a smutku?

Bohužel ano. Příběhy, které se v poslední době děly lidem z kapely, byly opravdu silné. Já se snažil posunout do role pozorovatele a zapisovatele dění a inspiroval jsem se v něm.

Můžete uvést příklad?

Otce jednoho z našich členů zastihla velmi vážná choroba. Mně osobně se to velice dotklo, protože rodinu svého spoluhráče dobře znám. Její ideální a šťastný život, kdy se ze špatného bytu přestěhovala do nového domu, který sám otec postavil, vystřídal příchod vážné nemoci. Vtělilo se to do dvou písniček na albu – Déšť i pláč a Prach a dým.

Mám pocit, že téma možného definitivního odchodu ze života dosud nebylo v repertoáru UDG příliš přítomno.

Lehce bylo naznačeno ve skladbě Hvězdář, a je i ve skladbě Hrdina z alba Autoportrét. To je ale asi všechno.

Proč se deska jmenuje Emotikon?

Vždycky hledáme faktor, který písničky spojuje a který se pak objeví v názvu alba. Nejsme příznivci toho, že se vezme skladba s nejhezčím názvem a podle ní se deska pojmenuje. Hledáme leitmotiv, který písně a atmosféru spojuje.

Na tomto albu je to například téma a atmosféra noci. Uvažovali jsme tedy o názvu Nokturno, ale v kapele neprošel. Přemýšleli jsme tedy dál a uvědomili si, že dalším spojujícím faktorem mezi písněmi jsou emoce. Každá skladba v sobě nějakou má, a jsou rozdílné. Proto jsme se nakonec shodli na názvu Emotikon.

UDG ale mají pověst spíše veselé a bezstarostné kapely...

To se týká hlavně hudby. Celkově si myslím, že naši fanoušci jsou zvyklí na veselé či optimistické písně s poněkud temnějšími texty. Emotikon ale není depresivní deska. Písničky na ní jsou různorodé, mnohé jsou veselé a plné energie.

Vaše první album Ztraceni v inspiracích vyšlo v roce 2004. Když si vzpomenete na to, jak jste je tehdy natáčeli, v čem jste dnes zásadně zkušenější?

Myslím si, že jsme se dost posunuli ve vnímání zvuku. Při nahrávání prvního alba jsme byli nadšeni z každého tónu a z každého nápadu, který náš tehdejší producent Milan Cimfe měl. Dnes je náš přístup mnohem kritičtější, hodně o všem přemýšlíme a tento proces vygeneroval zvuk, za kterým jsme si šli a který na Emotikonu je. To jsou současní UDG.