Souhlasíte pořád s názvem kapely?

Karp: Já jo, ale divím se, kolik lidí ještě dneska ví, co znamená. Termín yuppie shrnuje myšlenky a koncepty z osmdesátých let - sebezničující chamtivost, sobeckost a neomezenou spotřebu i přebujelý solipsismus. Je smutné, že tyto postoje jsou stále ještě součástí části společnosti a nikdo o nich hlouběji nepřemýšlí, dokonce tu jsou lidé, kteří je obhajují jako zářné příklady amerického snu.

Yuppicide

Yuppicide

FOTO: archiv Yuppicide

Jones: Pojetí yuppieho je dobové, ale to, co yuppies dělali, dál žije a šíří se to jako syfilis.

Vaše nové album Revenge, Regret, Repeat působí docela vztekle a politicky.

Karp: Ze své podstaty byl hard core punk vždy velmi agresivní formou umění, hudba je rychlá s tahem a texty musejí být stejně zuřivé. Všichni žijeme s určitou mírou vzteku a tato hudba představuje skvělý způsob, jak se s ním vyrovnat. Myslím, že naši skupinu označovali za dostupnou terapii vztekem a my jsme šťastní, že nám kapela umožňuje ventilovat tyto negativní pocity. Politické klima ve světě v nás vyvolává hodně vzteku a my jsme vždy cítili, že je potřeba dostat se ze systému. Chtěli bychom, aby lidi nebrali své životy jako samozřejmé a kladli tvrdé otázky sami sobě i svým vůdcům. Kromě vzteku na politiku máme taky všichni vztek vyvěrající z toho, jak jsme zrazováni a jak s námi špatně zacházejí v zaměstnáních.

Jones: Některé z vzteklejších písní (Kings of the Dicks, You´re Gonna Get it), byly inspirované hnusnými věcmi, které způsobily hodně smutku někomu, kdo je mi velmi blízký. Napsat o tom a vykřičet to je lepší, než někomu přelámat nohy - je to legální a nehrozí za to vězení. Je však doba na vztek a pak je čas nechat to být. Bad Blood je nejen o tom, jaké to je být zraněn věcmi, které nám lidé dělají, ale taky o tom, že když zůstanete plní vzteku, neubližujete nikomu jinému než sobě samotnému.

Vždy se mi líbilo vaše scénické pojetí, něčím mi připomíná Skinny Puppy. Co vás inspirovalo?

Jones: Nikdy jsem se nezajímal o Skinny Puppy, inspirovaly mě komiksy, hororové filmy, sci-fi filmy, japonští tanečníci butó, cokoli. Začal jsem s tím, abych odradil machistickou a konzervativní část publika, typy, které by mohly zbít mladé pankáče nebo gaye. Pak se to vyvinulo v něco temnějšího, v moji pódiovou osobnost KFW. Teď mi připadá trochu jako levný trik, ale líbí se mi myšlenka, že kostýmy a líčení to mohou lépe osvětlit.

Máte zájem o divadlo?

Jones: Moji rodiče byli velmi dobře známí na londýnské divadelní scéně v 70. a 80. letech. Moje máma byla herečka a můj otec režisér, takže jsem chodil na divadelní představení už od mala. Nechtěl jsem být herec, ale líbilo se mi vystupovat na scéně. Když jsem v patnácti viděl první hardcorovou kapelu, Effigies, věděl jsem, že se na tom chci podílet. Když jsem studoval, začali jsme hrát, byly to ptákoviny, ale pomalu to rostlo a pořád se tomu věnujeme.

Jaké to bylo vrátit se po deseti letech na scénu?

Karp: Bylo dobré si vzít na čas volno do Yuppicide, někteří z nás byli schopni pokračovat v hraní a rozvíjet své pojetí a pracovat na dalším materiálu poté, co si Yuppicide dali dlouhou pauzu. Naštěstí nikdo z nás není závislý na penězích z hudby, je to koníček, nebo vášeň, chcete-li, ale nikoli zdroj příjmů. Kdybychom museli záviset na penězích z punkrocku, abychom měli co jíst, asi bychom hladověli. Je to ale hlavně kvůli tomu, že bychom nikdy nemohli mít někoho za zády, kdo by nám říkal, jak máme dělat své umění. Nikdo nám neříká, změňte tuhle píseň, aby zněla komerčněji anebo vyčistěte svou kytaru nebo zvuk bicích, aby se to hodilo do rádia. Kašlat na to.

Co vás inspirovalo?

Karp: Myslím si, že inspirací pro nahrání LP byla skutečnost, že v kapele fungovala dobře spolupráce a naučili jsme se relativně rychle aranžovat písně. Věděli jsme, že máme materiál a vzali jsme jako osobní výzvu na něm pracovat společně, abychom udělali čtvrtou desku.

Jones: Moje texty inspirovala směs osobních zkušeností a poznámky o americké politice. Měl jsem deník s nápady na písně. Některé byly už několik let staré.