Článek
Rok 1992. Vyšší estébáci si kupují svá BMW a níže postavení estébáci bez známostí končí u běžné kriminální policie. Mladý detektiv Krauz k nim však nepatří, jako nezkorumpovaný rytíř na bílém koni se upne na případ kostelníka Kloknera, jehož kostra má hřebík v hlavě. Není obtížné zjistit, že za mučením je bývalá StB. Těžší je to dokázat. Kdesi totiž leží ukrytý spis o tom, co prováděla církev a jak ji StB vydírala.
Scénář se při podrobnějším rozboru jeví jako nepřekvapivý a v podstatě průměrný. Psychopatičtí estébáci mučí, část církve s nimi spolupracuje, poldové jsou prohnilí, nikdy se nic nevyřeší. „A co je ještě nového?“ chtělo by se říct. Navíc bez znalosti literární předlohy může být problém se ve všech spiknutích a postavách vyznat.
Maciej Stuhr a Marián Geišberg ve filmu Rudý kapitán
Jde v podstatě o běžnou detektivku, kterou ale povyšuje vypiplaná atmosféra. Rudý kapitán je triumfem vizuálna. Kamera, kostýmy, interiéry a rekvizity fungují na 100 %. Je to projížďka přežívajícím socialistickým panoptikem, trapně šedým betonovým světem škodovek, žigulíků a moskvičů.
Druhým plusem Rudého kapitána jsou herci (Maciej Stuhr, Oldřich Kaiser, Martin Finger, Michal Suchánek, Marián Geišberg, Zuzana Kronerová, Ladislav Chudík). Kaiser opět dokazuje, že nemusí hrát jen v komediích. Svého upoceného estébáka v důchodu hraje velmi dobře a v paměti uvízne i depresivní Kronerová a odporný Suchánek jako estébáček - podnikatel.
Ve filmu hrají Poláci, Slováci i Češi a některé postavy byly kvůli tomu bohužel předabovány. Je to hodně vidět a slyšet a nepochybně to kazí divácký zážitek.