Umělecky čerpá především z moderních výtvarných směrů, jako jsou popart, street art či graffiti, ale také se dotýká kubismu. Používá sprej, kterým nanáší syté barevné plochy na papír.

Výstavu nazvala Pokoj nie je izba a název můžeme vnímat dvěma způsoby.

Jednak tak, že náš pokoj není jen tak obyčejnou místností, protože se v něm skrývá určitá osobní intimita, či dokonce privátní tajemství. A pak i tak, že slovo pokoj budeme chápat jako vnitřní klid, který nijak nesouvisí s uzavřeným prostorem místnosti, ale souvisí naopak s duchovní otevřeností.

U její tvorby je důležitá především práce s barvou. Chápe ji jako živou hmotu, která se transformuje, a díky tomu posouvá vizuální významy.

Dobrým příkladem budiž sedm portrétů ženy, které vznikly jako volná inspirace tváří hollywoodské herečky Bette Davis. Visí vedle sebe jako komiksová okénka nebo zpomalená animační políčka.

Na první pohled nehybná ženská tvář a ruka držící cigaretu se při pohledu z větší vzdálenosti najednou pomyslně rozhýbou. Může za to právě již výše zmíněná barevná proměnlivost. Především se to týká oblečení dámy a pozadí.

Rty jsou naopak ve všech případech rudé a vlasy tmavé. Jako by malířka chtěla poskytnout aspoň nějaká pevná vodítka.

V menší míře je najdeme u jejích kubisticky abstraktních motivů. Převládají v nich kompozice postavené na symbolickém duelu ostrých hran protivných ploch. Právě tento na první pohled viditelný kontrast vytváří napětí, které mírní nenápadně se zjevující předměty v prvním plánu. Někde připomínají postavenou skleničku, popelník, zmuchlaný papír nebo část dortu.

Ale my vlastně nevíme, jestli to tak opravdu je, protože člověk, jak známo, chce především vidět věci, které už zná.

Alexandra Barth naplno ukazuje, že nemůžeme lpět na danostech, a nenápadně nabádá k tomu, abychom se dívali na danou skutečnost z jiných úhlů pohledu.