Jak se neherec před padesátkou dostane do snímku, který sbírá ceny?

Jasně, je to moje první velká role. Příběh, jak jsem ji dostal, je ovšem prostý. Režisér László Nemes studoval před devíti lety v New Yorku. Stýkali jsme se, stali se z nás přátelé. Po návratu do Evropy napsal scénář k Saulovu synovi a poslal mi ho e-mailem. Ani náhodou mi hned nenabídl roli. Jen věděl, že jsem napsal o Osvětimi dvě knihy, chtěl znát můj názor.

Jak zněl?

Byl jsem nadšený. Ne proto, že mám Lászla rád. Scénář mě neštval hned od začátku, jako se to někdy stává se snímky o holocaustu. Řekl jsem: to je dobrá, dokonce velmi dobrá práce. S výjimečným tématem, skvělými dialogy, vztahy mezi postavami. To se musí natočit! Nakonec mi László roli dal, jenže já se v ní necítil. Sdělil jsem mu proto, že pro všechny bude lepší, když ve filmu hrát nebudu. On souhlasil, chtěl ale, abych u natáčení byl. Že najde způsob.

Pomáhal jsem pak hercům příběh z osvětimského pekla pochopit. Najednou člověk odpovědný za hledání vhodných typů řekl: co kdyby Saula Ausländera, tedy hlavní postavu, hrál Géza? Museli jsme přesvědčit i další lidi, že volba je správná. Hlavně producenty.

Asi z vás nadšení nebyli, že?

Vy se divíte? Pro Lászla je Saulův syn režijním debutem. Já jsem neherec…

Proč si myslíte, že jste zaujali? Přece jen o holocaustu se natočila řada filmů.

Náš je jiný. Nevypráví jako většina snímků o těch, kteří přežili. My popisujeme příběhy mrtvých. Dva ze tří evropských Židů při holocaustu zemřeli. Tak proč se točily a točí filmy, o těch, co měli štěstí? Vypráví vám vše, jako by si lidé povídali v kavárně. Hrůzostrašné prostředí využívá k povrchním emocím, chce vás rozplakat. Není přece správné vidět tak strašnou věc očima výjimek. Norma zněla: být zavražděn. Přeživší rovná se chyba. V Saulovi proto nepřežije nikdo. Osvětim nebyla stejná v ničem, co my, Evropané, známe. Nikdo z nás se nedokáže vcítit do situace, kdy vám rvou z náručí plačící dítě, zabíjejí ho a vy se díváte.

Vaše postava ani ty další kolem ovšem nekřičí, dokonce ani nepláčou.

To byl záměr. Když pláčete, uleví se vám. Je to lék. Dokážete-li to, máte naději, že bude líp. V Osvětimi se neplakalo. Emoce vymizely s lidstvím. Proto film sleduje jeden den jediného muže z šesti miliónů osob, které šoa (hebrejský výraz pro holocaust – pozn. red.) nepřežily. Divák vidí jeho zdánlivě nesmyslnou touhu pohřbít syna. Nemuseli jsme přidávat záběry na řvoucí ženy, trhání zlatých zubů, řezání těl. Hrůz reality docilujeme jinak. Proto se v Saulovi třeba nemluví anglicky. VOsvětimi se hovořilo osmnácti jazyky, angličtina mezi nimi nebyla.

Myslíte si, že ve zkoumání holocaustu lze přijít vůbec ještě s něčím novým?

Snad je tím náš film. Víme všichni, že hodně bylo popsáno. Děti se o holocaustu učí již na základkách. Problém je, že vidí pouze data, fakta. Ne lidi. Netlačí je jejich boty. Přece i vaši předci, obyvatelé střední Evropy, museli tu mašinérii tehdy vnímat! Jen s ní nechtěli nic dělat, vidět v Židech, dalších vězních, bytosti. Vraždy byly vždy součástí civilizace, jenže Němci v nich měli systém, jako vrazi se cítili nevinní. To je princip genocid: v Kambodži, Bosně, Východním Timoru. Vždy znovu zazní: poučili jsme se, to se nestane. Ano, vám třeba ne, ale jinde ano. Zkuste být křesťanem na Blízkém východě. Pravděpodobně přijdete o hlavu.

Jak jste vůbec na natáčení sháněli peníze?

Špatně. Hledali jsme zdroje v Německu, Francii, Izraeli. Nikdo nedal ani penny. Byl to pro ně riskantní projekt s nejistým výsledkem. Z jejich pohledu se dva chlápci, amatéři, rozhodli dělat umění. Uspěli jsme v Maďarsku, kde se také poblíž Budapešti natáčelo.

Tím jste se vrátil domů. Do města, kde jste se narodil a osiřel. Ovlivnilo to nějak způsob vašeho hraní? Přece jen i Saul je ztracený v prostředí, kde žít nechce.

Každý z nás se v určitém momentě života stává tím, co přežil. Neprošel jsem holocaustem, ale ztratil jsem rodiče velmi brzy. Každý z nás se s podobnou ztrátou musí jednou vyrovnat, ale mně byly teprve čtyři roky, oba odešli najednou… Možná mi to dalo větší soucítění se zraněnými nějakou ztrátou, pochopení pro přeživší. Byl jím i můj dědeček. Jako Žid se dočkal osvobození v budapešťském ghettu. Dlouho jsem si myslel, že jeho rodiče zemřeli přirozeně, ve vysokém věku. Když mi bylo dvanáct, objevil jsem u něj doma, vysoko ve skříni, schovanou krabici od bot, v ní štos starých fotek. Koukaly na mě tváře zavražděných. Já pak dědovi slíbil, že do Osvětimi, kde zemřeli, jednou zajedu.

Proč si myslíte, že vám o předcích nikdy nevyprávěl?

Asi se bál, že by mě tím ještě víc zranil. Pro pochopení role Saula to je ale jedna ze zásadních věcí. Neříkám, že každý herec, který podobnou úlohu dostane, musí mít stejnou rodinnou zkušenost. Nicméně mně pomáhala. Ty ztracené tváře se mi při natáčení vybavovaly. Načetl jsem také tisíce stran nejrůznějších textů o šoa. Mluvil jsem s těmi z mála, co sonderkommando přežili (skupiny na nejhorší práce, včetně chodu plynových pecí – pozn. red.).

Vraťme se do dětského domova. Kolik jste tam byl let?

Už o tom nebudeme mluvit. Ano?

Dobře. Pojďme k vašemu dospívání. Tehdy jste se naučil i polsky. Proč právě tuto řeč?

Protože jsem nenáviděl komunisty. Každého. Dodnes nesnáším jakoukoli formu totality, totalitní systémy, vůdčí strany, nedemokratické volby. Nedospíval jsem běžně, nemohl jsem rebelovat proti rodičům… Začal jsem se tak vzpírat systému. Hrál jsem v undergroundové kapele, odmítl jsem vstup do Svazu mládeže. Ten z Československa znáte, ne?

Ano, fungoval také u nás.

No a já jsem řekl, že členem nebudu ani náhodou. Odpověděli mi, že pak se nedostanu na žádnou vysokou školu v Maďarsku. A v Polsku se věci daly v polovině 80. let do pohybu díky Solidaritě, což se mi líbilo. Chtěl jsem utéct, tak jsem jednoho dne sedl do vlaku a skončil v Krakově. Na polštinu na tamní univerzitě mě vzali jako Maďara bez problémů. Najednou jsem se jako romantický puberťák ocitl v centru dění, uprostřed změn. Vzpomněl jsem si na vyprávění o maďarských událostech v roce 1956, o pražském jaru v šedesátém osmém.

Umíte ještě polsky?

Jistě. Vždyť jsem tam žil dva roky. Během nich jsem splnil také slib daný dědovi. Vyrazil jsem do Osvětimi, což mi změnilo život.

Jak vypadal koncentrační tábor v polovině 80. let?

Přijel jsem do něj jednoho prosincového dne v roce 1988. Bylo to klidné místo, moc se nezměnilo od dob, kdy tam vraždili. Mohla jste se proto do té atmosféry okamžitě vcítit. Myslel jsem, že uvnitř strávím den. Opakovaně jsem se vracel měsíc. Přemýšlel jsem. Začal jsem se modlit. Zatoužil jsem umět hebrejsky. Víc jsem přilnul k židovství. Pod vlivem emocí jsem napsal první sbírku básní. V Osvětimi jsem našel toho, kdo nechtěně přežil, boha. Když jsem tam byl nedávno, před branou parkovaly šňůry autobusů. U vchodu stály automaty na colu. Lidé si v areálu dělali selfie, poslouchali muziku ze sluchátek. Myslím si, že to je špatně.

Je cesta z Budapešti do Hollywoodu mezi VIP dlouhá?

Já rozhodně nejsem VIP, součást vysoké společnosti. Zapomeňte! Mám radši řidiče autobusů, zloděje koní. (úsměv)

Za mořem jste se živil i jako učitel v mateřské školce. Nebylo to pro vás, básníka, těžké?

Naopak, bylo to úplně skvělé. Děti mi hodně dávají. Sám mám čtyři. Ve školce jsem hrál často na kytaru. Skládám písničky, zkoušel jsem je proto na nich, na pětiletých. Jako muž jsem jim dával úplně jinou energii. Leckteří – ty nejstarší jsou v pubertě – mi stále píšou, ozývají se, zvou mě na oslavy narozenin. Není to skvělé?

Je. Stále učíte?

Teď to nestíhám. Vzal jsem si rok volna, abych mohl cestovat po světě a propagovat Saulova syna. Jezdím ze země do země. Často v každé z nich trávím den. Dnes jsem se třeba probudil v Tel Avivu. Teď s vámi mluvím v Praze, večer budu v Budapešti. Mám přesný plán přesunů.

Co tomu říká žena, vaše děti?

Chápe mě. Nikdy bych do natáčení nešel bez jejího souhlasu. Ptal jsem se jí: mám to vzít? Odpověděla: jasně, takovou možnost dostaneš jednou za život, chci, abys to dělal! Z cest jí také snad pětkrát denně volám. Říkám jí, jak mi chybí. Dvě děti mají navíc vlastní životy. Dcera žije v Jeruzalémě, synovi je šestnáct. Už si prostě umějí udělat snídani. Žena se stará o naše dvojčata, dcerce a synovi není ani rok. Ví, že ten shon skončil, s Oscary.

Slavným jste se stal ve 48 letech. Není to pozdě?

Je to akorát. Nedokážu si představit, že by mě každý poznával ve dvaceti. Nejsem teď opilý slávou. Zůstal jsem nohama na zemi. Kdybych se měl za dva roky vrátit do školky, půjdu rád. Nikdy jsem nesnil o tom, být hercem. Nemám v této profesi žádná očekávání. A ocenění? Zlatý glóbus je o módě, luxusu, komerční cena o celebritách a penězích. Výše proto vnímám Cannes, glóbus bychom bez této ceny nedostali. Jenže bez něj bychom neuspěli v amerických kinech. Glóbus je nejlepší reklama. Díky němu uvidí film milióny lidí (dosud ho zhlédlo přes milión diváků – pozn. red.), kteří by na něj jinak nepřišli. Proto je pro mě tak důležitý. Ne proto, že jsem se ho dotknul. Stejné je to s Oscarem.

Zkuste teď hádat: budete za dva roky učit v mateřince, nebo se účastnit dalšího natáčení?

Kdo ví? Jinak já jsem novou roli už přijal. Vy se nechte překvapit, jakou. Dokud nebude vše připravené, musím o projektu pomlčet. Podepsal jsem smlouvu o mlčenlivosti. Prozradím vám jen to, že natáčet budu tentokrát pro Američany.