Garrattova autorská a interpretační formule je velmi jednoduchá. Spojil to, podle svého názoru, dobré z tvorby a interpretace Jamese Blakea, Sama Smitha, Eda Sheerana, Pharrella Williamse nebo Jamieho Woona, namixoval to, pod to všechno zasunul elektronické beaty a zvuky, a protože takhle zoufale se dnes muzika na mnoha místech dělá i prezentuje, měl pocit, že udělá dojem.

Možná se to tu a tam povedlo, nicméně teprve čas ukáže, jestli Garratt talent má a dokáže napsat tak výrazné a silné písničky, aby vstoupily do historie, případně se do ní nesmazatelně zapsaly, anebo jestli jen kompiluje vlivy, zvuky, pocity a výraz.

Ve zvuku tuctu jeho skladeb, které postrádají jakýkoli vnitřní život, se snoubí trip hop, electronic dance music, indie pop a další moderní hudební směry. Garratovi bohužel vyhovuje konglomerát vlivů, přitom když na debutovém albu Phase zazní živý nástroj, dává mu to na okamžik ducha. Bohužel těch momentů moc není. Tahle deska je především utahaná, nezajímavá, matná a zbytečná.

Obal debutového Garrattova alba Phase.

Obal debutového Garrattova alba Phase

FOTO: Universal Music

Problém alba je i to, že nenese zajímavé písničky. Odhlédneme-li od chladných aranží, kterých se jim dostalo, nemají v základu to, co dobré skladby opravdu potřebují – tedy silnou a vkusnou melodii. Občasné náznaky (jsou třeba ve skladbách Worry či Chemical) Garratt shazuje svou komickou fistulí, při jejímž používání působí dojmem, že se zrovna trápí při stříhání nehtů.

Pozitivní na debutovém albu muže, který je ze záhadných důvodů považovaný za letošního favorita světové hudební scény, je skutečnost, že má ještě spoustu času. První album se mu sice nepovedlo, nicméně třeba to vyjde příště. A možná to půjde lépe bez tlaku médií, která za každou cenu hledají tam, kde není nic zásadního ani průměrného.

Jack Garratt: Phase
Universal Music, 46:50

Celkové hodnocení: 40 %