RECENZE: The Cult v pestré škále rocku

Vášeň pro tvorbu čtveřice z Bradfordu tkví v tom, že po dobu své existence nabízela poctivou esenci rocku. Jistě, občas sáhla vedle, nicméně pořád to byl rock – pravověrný, šťavnatý a hlučný. The Cult neměnili zvyklosti. Na scénu přišli v době, kdy byla rocková hudba v rozkvětu a oni se přidali mezi ty, kteří jí táhli a dávali jí smysl. Nikdy od téhle filozofie neodešli, dokonce ani v době, kdy vypadali poněkud staromilsky a dostávali dotazy, jestli by přece jenom neměli znít moderněji.

Novinku Hidden City produkoval věhlasný Bob Rock. Ten chlapík, který v minulosti dostal maximum z Metalliky, Aerosmith nebo Bon Jovi. Byl zárukou, že kolekce bude znít (a skutečně zní) uvěřitelně. Podařilo se mu najít kompromis mezi rockovým zvukem osmdesátých let a dneška. Není jistě pochyb o tom, že se tyto dvě doby po zvukové stránce propojují, Bob Rock to ale na téhle desce pravil, a to rázně i diplomaticky.

The Cult není kapela, která posluchače tlačí kytarovou agresivitou Billyho Duffyho. Muzikanti mají rádi ve svých skladbách vzdušnost, proto se v písničkách vedle klíčového zvuku kytary, lehkého a přirozeného, objevují tu tamburína, tu klávesy, tu smyčce, jinde pěkná baskytarová figura, hlasový ekvilibristika Iana Astburyho nebo bicí fenomenálního Johna Tempesty.

Je to rockový výlet po linii začínající u syrového hraní plného dobrých riffů a končící u potemnělých skladeb, například u závěrečné šansonově laděné Sound And Fury. V tomto ohledu je deska, s přihlédnutím k žánru, poměrně bohatá.

Nedostatkem je absence skladeb, které se uchytí v paměti a neodejdou z ní. Upřímně řečeno, taková na desce není jediná. The Cult si na to, pravda, nikdy nehráli, vždy tvořili bez kalkulu, srdcem a s citem. Vznikly tak silné emotivní skladby, které ale na novince brzy odezněly a už se nevrátily.

Podtrženo a sečteno, The Cult už nahráli lepší desky. Přihlédneme-li však k tomu, že si drží dlouhodobě vysoký standard, je vše v pořádku.