RECENZE: František Kupka hraje modré smutné blues

Ten bývá mnohými odborníky považován za našeho nejdůležitějšího tvůrce dvacátého století. I když působil ve Francii, měl vždy české kořeny a zásluhou Mládkové se s jeho dílem mohou seznámit milovníci umění u nás i v zahraničí.

K této snaze může přispět i aktuální výstava Modré v pohybu, Moving Blues. Její koncepce je postavena na pomyslné konfrontaci tří obrazů, které pracují s jedním tématem. Jmenují se stejně – Vanoucí modře – a ukazují, kudy lze posouvat estetické významy jednoho a téhož nápadu. Expozice je obohacena i o akvarel Studie ke Koupající se, jenž vychází z klasických impresionistických východisek, a olej Černý ovál, jenž už má v sobě kubistickou rozervanost a neuchopitelnost.

K významnosti expozice přispívá mimo jiné i fakt, že naposledy byly tyto tři obrazy vedle sebe k vidění v Evropě na Kupkově retrospektivě v pražském Mánesu v roce 1946 a o třicet let později za mořem v New Yorku v Guggenheimově muzeu.

Každé z děl vlastní jiný subjekt, proto je důležité je vidět vedle sebe. Vytvářejí totiž kontext a bez okamžitého vjemu celého triumvirátu je rozklíčování Kupkova výtvarného rébusu neřešitelné.

K sálu, ve kterém je výstava, musíme projít dalšími třemi místnostmi, v nichž visí obrazy z trvalé expozice Kupkových děl. Kurátorky Markéta Theinhardt a Helena Musilová tak poskytly návštěvníkovi určitou duchovní cestu, na níž lze pochopit malířův vývoj a lze na ní také získat určitý estetický nadhled. Můžeme tedy pochopit, jak se Kupka posouval od běžných secesních témat k naprosto originálnímu abstraktnímu dobrodružství.

Na triádě Vanoucí modře dokázal modrou barvu, která je považována za příliš studenou, oživit a vytvořit z ní žhnoucí hmotu. Jako by odevšad tryskala živá voda Miléťanů a prazákladní apeiron myslitele Anaximandra.

Staří Řekové považovali vodu za živel dávající život všemu. Stejně tak Kupka rozehrává na plátně hru plnou vzedmutých vln, roztodivných křivek a zprohýbaných linií. Tyto jeho zhmotnělé ideje přeskakují z obrazu na obraz a my vnímáme jejich provázanost. I když díla vznikala v různých obdobích, dostavuje se pocit, že je malíř vytvářel v těsné návaznosti jako kontinuální celek.

Kupkova ekvilibristika s modrými vlnami připomíná smutnou bluesovou píseň, kterou někdo vyjádřil materiálně na trojrozměrném předmětu. Jeho obrazy mají zakódovanou jemnou nostalgii, která se jako dým vznáší k obloze. Ta je modrá a slovo blues znamená v angličtině opět modrou barvu. Možná nám chtěl geniální malíř vložit skryté symboly do cesty k poznání svého díla.