„World music hrajeme s Čankišou sedmnáct let, takže nebylo možné od něho odejít. Udělali jsme ale jakýsi úkrok, chtěli jsme větší pestrost. Pro mě osobně je to také velmi niterná deska. Je o tom, co člověk nosí v sobě a co si myslí o věcech, které se dějí kolem něho,“ vysvětluje zpěvák Karel Heřman.

Celé dva roky Čankišou trvalo, než se rozhodli, jaké album bude a co bude jeho tématem. „V našich písničkách nepoužíváme texty. Zpíváme v mrtvém jazyce vymřelého kmene Čanki. Když jsme se však rozhodli, jak nové album pojmeme, koketovali jsme s myšlenkou, že k němu napíšeme české nebo anglické texty. Nakonec jsme si ale řekli, že už by to byla úplně jiná kapela, a tak jsme od toho ustoupili,“ vysvětluje Heřman.

Před lety to Čankišou v češtině zkoušeli. Brzy se ale přesvědčili, že v jejich world music nefunguje. Ustoupili od ní a pro texty zvolili smyšlený jazyk kmene Čanki.
„Čankišou vlastně hrají taneční muziku a dávat k ní český text by podle nás mohlo být pro lidi dost vyčerpávající. Myslíme si, že by ho nevnímali, leda tak slogany v refrénech. Není to ale tak, že bych nechtěl zpívat česky. Mám několik dalších hudebních projektů, v nichž zpívám česky i anglicky,“ vysvětluje Heřman.

Přestože Čankišou zpívají „mrtvým jazykem“, Heřman tvrdí, že vypráví příběhy. Kromě čankštiny jsou v textech i slova z jiných jazyků a ta mají jasný význam. Příběhům v písních slouží jako berličky.

„Album Supay je o vnitřních démonech. Stačí se podívat kolem sebe. V době od vydání naší minulé desky k této prožili někteří lidé v kapele, včetně mě, takové věci, které by už nikdy prožít nechtěli. Mnohdy bez vysvětlení a varování. Stáli jsme dokonce tváří v tvář smrti a vraždám. Celé album je tedy o tom, abychom nikdy nepřistoupili na hru, kterou nám jiní předkládají proti naší vůli, a abychom si nenechali kazit radost,“ vysvětluje Heřman.

Na koncertech chtějí Čankišou přehrát své album celé, už jenom proto, že je na něm pouze deset písniček a není dlouhé. A také kvůli tomu, že se na ně jeho fanoušci složili po výzvě na serveru Hithit, v níž je muzikanti požádali o finanční pomoc.

„Nakonec jsme vybrali víc, než jsme chtěli,“ usmívá se Heřman. „Jako výraz poděkování jsme těm, kteří nám přispěli, desky poslali a k některým fanouškům jsme jeli hrát na večírky, do garáží nebo na zahradu.“