Jeho poslední rolí je Lenský v inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina, která měla premiéru v neděli 31. ledna v berlínské Komische Oper v nastudování tamního generálního hudebního ředitele Henrika Nánásiho a intendanta Barrieho Koskyho. A ačkoli Kosky má pověst spíše radikálního režiséra, jejich Oněgin je překvapivě tradiční, přitom ale prostý všech operních klišé, precizně a po smyslu vyložený a emotivně působivý.

Zleva Günter Papendell jako Oněgin a Aleš Briscein jako Lenský v duetu před vzájemným soubojem.

Zleva Günter Papendell jako Oněgin a Aleš Briscein jako Lenský v duetu před vzájemným soubojem

FOTO: Iko Freese

Příběh Čajkovského opery podle Puškinova románu je vsazen do prostoru venkovského sadu, a přestože scéna s hustým zeleným trávníkem a listnatými stromy v pozadí vyhlíží velice naturálně, pracuje se s ní nikoli realisticky popisně, ale spíše jako s krajinou duší, jejíž proměny díky vynikajícímu dramatickému svícení (světelná režie Franck Evin) odrážejí psychiku hrdinů vyloženě jevištním, výrazně stylizovaným způsobem.

A mezitím není balet

Napřed nechce on ji, pak ona jeho a mezi tím je balet. Tak vypráví operní anekdota příběh Čajkovského Evžena Oněgina. Ale režisér Kosky rezignoval na veškerou velkooperní ornamentálnost včetně baletu, který se v jeho inscenaci vůbec nevyskytuje, a vypráví koncentrovaným způsobem příběh čtyř mladých lidí, jejichž osudy mohly být zcela jiné, kdyby… A kteří si nesmyslně a osudově zničili cestu k harmonickému naplnění svých životů.

Inscenace začíná idylickým obrazem, kdy statkářka Larina (Christiane Oertelová) s chůvou Filipěvnou (Margarita Nekrasova) plní skleničky zavařeninou. Tu budou z téže sklenky o něco později ulizovat Olga i Oněgin, který jí ale zhnuseně mrští na židli. A do stejné sklenky od marmelády uloží Taťána své naivní milostné vyznání, tak trochu ulepené jako příběhy jejích románových hrdinů. A s touže skleničkou si výsměšně pohazuje Oněgin, když do sadu přichází rozmluvit Taťáně její lásku. Předměty, barvy i gesta hrají u Koskyho roli provázaných znaků, udržujících kontinuitu děje a stupňujících skryté významy jednotlivých situací a obrazů.

Za zpěvu úvodního kvartetu plní Larina (Christiane Oertelová) a Filipěvna (Margarita Nekrasova) skleničky se zavařeninou.

Za zpěvu úvodního kvartetu plní Larina (Christiane Oertelová) a Filipěvna (Margarita Nekrasova) skleničky zavařeninou.

FOTO: Iko Freese

Berlínská inscenace Evžena Oněgina je proto tak působivá, že režisér má k dispozici čtyři mladé protagonisty, kteří nejenže výborně zpívají, ale také velmi přirozeně herecky vyjadřují duševní pochody postav, jež mají vlastně velmi blízko k současnosti. A to nejen díky téměř současným kostýmům.

Lehce znuděného dandyho Oněgina, jemuž se život obrátí naruby a zasáhne ho to víc, než si myslel, skvěle ztvárnil Günter Papendell. Jeho postava má logický oblouk a končí působivým pádem do trávníku, zváleného a bičovaného deštěm, stejně jako je zdevastován i jeho život.

Lenský jako agresivní žárlivec

Impulzivní Lenský má daleko k představě zasněného básníka. Briscein ho sice přesvědčivě lyricky zazpívá, s jistými výškami a krásným tónem, ale zároveň zahraje ukázkového agresivního žárlivce, který se na oslavě Taťániných narozenin brutálně serve s Oněginem a posléze dokonce udeří Olgu do tváře. Na souboj v hrozivě setmělém lese přicházejí oba soupeři totálně opilí, takže je spíše otázkou náhody, kdo koho nakonec zastřelí. Ostatně ve zkrvavené košili na scénu přichází Oněgin a jeho slova, která jsou víc než jen otázkou, napovídají, že od této chvíle nezemřel jen jeho přítel. To vše se odehrává nejen na pozadí přírody, která citlivě mění své tváře, ale také společnosti, která jako by byla k dramatickému dění inertní a žila svým nezávazně bouřlivým životem.

Taťána může být i výbornou Rusalkou

Litevská sopranistka Asmik Gregorianová má pro Taťánu atraktivní zjev (oslnivá je v rudých šatech na plese u Greminů s bílou lilií v ruce), ale především krásně a volně znějící soprán se schopností proměnlivého emotivního výrazu od lyrismu po vášnivě dramatickou polohu. Její naivně zasněná Taťána vyroste v ženu, zraněnou, ale i tvrdou. Jen její neklidné ruce prozrazují, že v ní stále dřímá ta zmatená dívka ze sadu u Lariných. Gregorianová zpívá v Komische Oper i Dvořákovu Rusalku a bylo by jistě zajímavé ji v této roli slyšet. A polská mezzosopranistka Karolina Gumosová doplňuje kvartet sehraných postav v Oněginovi nekomplikovanou a radostně rozevlátou Olgou.

Zasněná Taťána v popředí (Asmik Grigorianová) se neúčastní obecného veselí.

Zasněná Taťána v popředí (Asmik Grigorianová) se neúčastní obecného veselí.

FOTO: Iko Freese

Berlínská inscenace Oněgina je moderní hudební drama, které dirigent Henrik Nánási po hudební stránce vede ve shodě s jevištním děním ve svižném tempu a dokonale dramatickém tahu, kdy orchestr hraje bezchybně (občas by mohl být i lyričtější) a s velkým porozuměním k pěvcům. Je to inscenace, kterou jako by intendant Barrie Kosky dokazoval svým kritikům, že dovede vystavět i tradiční operní divadlo, aniž by se ovšem vzdal své představy o výkladu díla i nároků na její perfektní ztvárnění.

P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin
Hudební nastudování a dirigent: Henrik Nánási, režie: Barrie Kosky, scéna: Rebecca Ringst, kostýmy: Klaus Bruns, sbormistr: David Cavelius. Premiéra 31. ledna v Komische Oper Berlín.

Celkové hodnocení: 90 %