Švýcarský režisér Dominik Neuner ovšem nepojal Čarostřelce jako idylický biedermeierovský obrázek. Příběh o začarovaných kulích, jejichž pomocí chce myslivec Max získat úspěch při střelecké zkoušce a s ním i svou nevěstu Agátu, zasadil režisér do země zpustošené třicetiletou válkou, která zanechala stopy i v lidských duších, jak to zmiňuje ďáblu propadlý Maxův druh Kašpar.

Pradědeček jako Albrecht z Valdštejna

I proto se obrovitý obraz pradědečka Kuna nápadně podobá Albrechtovi z Valdštejna, v jehož zamyšleném pohledu se tu a tam zjevuje nositel zla, ďábel Samiel, myslivci vyhlížejí jako váleční vysloužilci, svatební družičky jsou strach nahánějící zjevy, cosi mezi pohřebními plačkami a antickými Erínyemi, ve Vlčí rokli vylézají z hrobů pitoreskní mrtvoly a probíhá štvanice na Agátu a ani závěr rozhodně nenabízí očekávaný happy end, při němž by si Max s Agátou padli do náručí.

Radka Sehnoutková (vlevo) jako Anička a Ivana Veberová jako nevěsta Agáta v Neunerově režii Weberova Čarostřelce působí obě příjemným dojmem.

Radka Sehnoutková (vlevo) jako Anička a Ivana Veberová jako nevěsta Agáta v Neunerově režii Weberova Čarostřelce působí obě příjemným dojmem.

FOTO: Pavel Křivánek

Ne vše ale funguje tak, jak by zjevně podle intencí režie mělo. Dlouhé, neproškrtané a německy mluvené dialogy spád opery neúnosně zatěžují a některým pěvcům činí potíže, po herecké stránce je dění na jevišti místy až příliš strnulé, prázdná scéna je v tomto ohledu velmi zrádná.

I předsazení mluveného prologu, v němž Poustevník varuje Agátu před hrozícím nebezpečím a daruje jí požehnané bílé růže, působí až zbytečně doslovně a ruší dojem z předehry.

Ale i tak režiséru Neunerovi nelze upřít snahu o výklad, který vychází z logiky libreta i hudby a má své opodstatnění. Jen kdyby byl dotažený do čitelnějšího a jevištně odvážnějšího vyznění.

Málo dramatický Čarostřelec

Čarostřelce hudebně nastudoval šéfdirigent plzeňské opery Norbert Baxa. A i když orchestr hrál pod jeho vedením poměrně pečlivě, se snahou o detailní prokreslení partitury a bez větších chyb, výsledek postrádal dramatický tah i zvukový a výrazový kontrast, pro tuto hudbu tak potřebný: zejména scéna ve Vlčí rokli zněla nevýrazně a ploše. Je ovšem otázka, do jaké míry se na zvukové podobě podepsala i akustika Nového divadla.

Ze sólistů zaujala Ivana Veberová výrazově a citově propracovaným pěveckým i herecky uměřeným podáním Agáty, Radka Sehnoutková vzdor útlejšímu hlasu velmi příjemně působila v roli veselé, ale komediálně nepřehrávané Aničky. Maxe zpíval na první premiéře Richard Samek pěkným lyrickým tenorem s jistými výškami.

Kašpar Davida Nykla byl méně démonický, než bývá zvykem, ale velmi solidně zazpívaný i mluvený, pěvec Kašpara zjevně přizpůsobil režisérovu pojetí člověka zkaženého válkou, naopak velmi dobře vycházelo vzájemné generační spříznění Maxe a Kašpara.

Příjemný dojem zanechal i dobře sezpívaný sbor (především mužský) a stylové, pečlivě vypracované a barevně sladěné kostýmy Josefa Jelínka. A chválu zaslouží i informačně obsažný programový bulletin s textem libreta.

Celkové hodnocení 70 %