Hrajete Verina, kamaráda a ctitele Victora Richardsona, který zemřel už před sto lety. Odkud jste o něm čerpal informace?

Všichni jsme si samozřejmě přečetli Testament mládí, to jsou ale vzpomínky vyprávěné z Verina pohledu. Osobně mi proto víc pomohla kolekce korespondence Very a jejích blízkých, Dopisy od ztracené generace. V ní jsou přímo Victorova slova, jeho hlas. Zahrát si ho ve filmu byla pocta.

Četl jste i další knihy o první světové válce?

Ano, obzvlášť hodně válečné poezie, především od vojáků. Některá byla překvapivě docela zábavná, jiná dojemná a bolestná. Chtěl jsem pochopit jejich pocity, porozumět, jaké bylo být tehdy mladý.

Dnes by asi mladí byli rozhořčení, kdyby měli jít někam válčit. Před sto lety kluci považovali za čest zemřít v bitvě, i když se třeba báli. Bohužel Victor si zažil po návratu z fronty těžké časy, protože se vrátil slepý, což mu moc čestné nepřipadalo.

Vera v knize říká, že by bylo lepší, kdyby byl Victor mrtvý než slepý…

Přesně. Mám pocit, že ani jeho rodina ho příliš nepodpořila. I ta v dopisech píše, že by bylo lepší, kdyby zemřel. Tehdy pro slepce neexistovala žádná podpora, až v roce 1915 byla založena charita pro zrakově postižené veterány St. Dunstan’s.

Takové válečné zranění bylo méně obvyklé, lidé si v podstatě mysleli, že se ztrátou zraku jste ztratili i svůj život. Válka to změnila, ale během ní byla slepota ještě stigma.

Jak jste se vlastně učil hrát slepého?

Opět jsem se do toho potřeboval co nejvíc vžít. Požádal jsem o pomoc slepé veterány z centra Blind Veterans UK v Brightonu. Vyprávěli mi, jak ztratili zrak, pak mi asi na pět hodin zavázali oči a chovali se ke mně jako k residentovi jejich zařízení.

Vzali mě do dílny, abych si zkusil něco udělat, do tělocvičny, měl jsem se pokusit uvařit čaj, což bylo nemožné. Byla to skvělá zkušenost. Když jsem pak zase viděl, ukázali mi, kde jsem všude byl. Je zajímavé, co si vaše mysl vytvoří za obrazy, když nevidí.