V loňském roce jste oslavili dvacet let existence. Vy jste v kapele osmnáct let. Jaké momenty pro vás byly nejsilnější?

Takových bylo docela dost a táhnou se s námi od začátku. Vzpomínám rád na všechno od toho, když jsme byli poprvé součástí Ozzfestu (poprvé na něm kapela vystupovala v roce 1999, pozn. red.), po taková vystoupení, jako byl náš první koncert v roli headlinera na festivalu Download v roce 1999. Máme štěstí, protože momentů, kdy jsme se cítili opravdu vysoko, je mnoho. A zdá se, že takové chvíle trvají, což je na tom nejlepší.

Naopak nejtěžší okamžiky jste prožili v roce 2010, kdy zemřel váš baskytarista Paul Gray. Myslíte si, že se vám ho podařilo nahradit, anebo má status nenahraditelného?

Alessandro (Venturella, od roku 2014 baskytarista kapely, pozn. red.) si vede dobře, ale to víte, že někoho, jako byl Paul, nemůžete nahradit. Byl naprosto nedílnou součástí toho, kdo jsme byli. Potom, co jsme ho ztratili, jsme se prostě museli změnit. Je to složité, ale musíte se s tím vyrovnat. Kdyby to bylo snadné, některé kapely by nezanikly.

Co vám vlastně v tu chvíli pomohlo?

Že jsme byli spolu. Když jsme jeli na prvních pár turné bez Paula, opravdu to zpočátku nebylo snadné. Jakmile jsme spolu ale stáli na pódiu, cítili jsme se jako rodina a to nás drželo. Dostali jsme se zpátky do sedla. Časem se koncertování opět stalo trochu snadnější, ale trvalo nám, než jsme si připustili, že si to pořád užíváme. Upřímně, Paul by chtěl, abychom se bavili. Byl úplně největší fanoušek kapely ze všech. Nedopustil by, abychom pokračovali, kdybychom si to už neužívali. Jen jsme si museli připomenout, proč to vlastně všechno milujeme.

Americká skupina Slipknot je výrazná nejen hudbou, ale i svou image.

FOTO: archiv Live Nation

V roce 2014 jste Paulu Grayovi věnovali album The Gray Chapter. Bylo to vaše nejtěžší nahrávání?

Mělo své těžkosti. Pokaždé je to výzva už proto, že jsme všichni šílení. V mnoha směrech. Tohle bylo šílené způsobem, který jsme předtím nezažili. Vstupovali jsme na začarované území a v jistém smyslu jsme se otevřeli víc než kdy předtím. Mluvili jsme hodně o tom, jak nás Paulova ztráta ovlivnila. Řekli jsme si všechno, co jsme měli na srdci, a ukázali své emoce. I když samotná hudba nakonec vznikla snadněji, než jsme očekávali, nebylo to vůbec jednoduché. Byli jsme emocionálně nazí. Trvalo nám pár vteřin, než jsme se postavili na nohy, ale jakmile se to stalo, šli jsme do toho celým srdcem a neohlíželi se zpátky.

Za to album jste získali nominaci na cenu Grammy. Jak důležité to pro vás bylo?

Opravdu hodně. Jako hlas kapely chci z úcty k ostatním členům vědět, že je reprezentuji tak přesně a dobře, jak jen to jde. Vzhledem k tomu, o čem jsem psal a co jsem se snažil tentokrát vyjádřit, to bylo velmi podstatné. Má odpovědnost ve studiu byla dovést to k co největší dokonalosti, chtěl jsem si být jistý, že opravdu předvádím to nejlepší. Věděl jsem současně, že je celá kapela za mnou. Že všichni dýchají za to, co se snažím říct.

Při vzniku jakého vašeho alba kapela fungovala s největší lehkostí?

Pokaždé, když se pustíte do nahrávání, přinese vám to potěšení. Ale nejvíc jsme se bavili při natáčení první desky na konci devadesátých let. Byli jsme mladí a nadšení. Nikdy předtím jsme nebyli ve studiu a najednou jsme měli možnost dosáhnout všeho, co jsme kdy chtěli dělat. Bylo to pro nás trochu jako hrát si s falešnými penězi. Nikdo od nás nic neočekával a my si opravdu mohli natočit takové album, jaké jsme chtěli. Mohli jsme se vyřádit, protože svět absolutně netušil, kdo jsme.

V čem to bylo později jiné?

Potom už ta výzva vždy spočívala v nutnosti přijít na to, kam jít dál. Nejen proto, že existovala určitá očekávání. Šlo hlavně o to, že jsme se sami hecovali. Podívali jsme se, co máme za sebou, a chtěli jsme na to nějak navázat. Kladli jsme si otázku, jaké hranice můžete překročit, aby vznikla nová hudba. Tak to je s každým albem.

Když jste zmínil očekávání – vaše kapela je nedílně spojena s maskami, které nosíte. Zvažovali jste někdy aspoň na okamžik, že se jich zbavíte?

Rozhodně ne. Patří k našemu umění, výrazu a koncertům. Je to tak velká součást našeho vzezření, že nás to nikdy ani nenapadlo. Hezké na tom je, že je na každém z nás, jestli je změníme, nebo ne. Někteří z nás je proměnili radikálně, jiní se drží těch, které si na začátku vybrali. Ta má se za ty roky proměnila asi nejvíc. Mění se společně se mnou jako odraz toho, kdo v tu chvíli jsem. Ale nejde jen o to, být v masce. Vnímáme to jako umění. Pro mě je osvobozující, že mohu světu ukázat, v jakém rozpoložení jsem v okamžiku, kdy hudba vzniká, a že se to může proměňovat.

Používáte k tomu, aby byly masky co nejpohodlnější, nějaké moderní technologie?

Člověk by čekal, že se všemi dostupnými moderními technologiemi je uděláme tak, aby byly co nejlehčí, že? Ne. Pořád jsou to těžké a nepohodlné kousky. Třeba má současná maska. Je ze dvou kusů a je tak tlustá a těžká, že mě první měsíc, kdy jsem ji musel nosit, zabíjela bolest krku. A to slyšíte od chlapa, který má krk velikosti stromu. Neulehčujeme si to.

Píšete průběžně nové skladby?

Ano, skládáme pořád. Nemusí to nutně znamenat, že z nich jednou bude album. Vždy je ale dobré zaznamenávat si nápady, aby je pak člověk ve správnou chvíli, když dojde na práci na albu, našel. Neznamená to nutně, že něco plánujeme, ale nikdy neříkám nikdy.

V několika rozhovorech jste zmínil, že plánujete delší pauzu. To platí?

Většinu letošního roku strávíme na turné, odehrajeme domluvené koncerty a pak si dáme pauzu.