Kdy jste si vlastně zamilovala hudbu?

Vždycky jsem ji milovala. Moji rodiče hudbu poslouchali neustále. Měla jsem štěstí, že jsem vyrůstala v rodině, ve které je hudba neustále všude kolem, přestože rodiče nebyli hudebníci. Má babička poslouchala hodně staré italské populární hudby. Ani si nevybavuji, kdy jsem začala zpívat, jen si vzpomínám, že mě naši občas prosili, abych na chvíli přestala. Já totiž zpívala neustále, byl to můj únik z reality.

Vybavíte si, kdy jste o hudbě začala uvažovat jako o svém povolání?

To se stalo tak trochu náhodou. Už jako teenager jsem skládala a neustále jsem se věnovala muzice, ale ve škole jsem byla velice tiché dítě. Milovala jsem jenom dva předměty: hodiny, ve kterých se učí o morálce a etice, a také sport. Nebyla jsem špatný žák, ale byla jsem tak nějak odtržená. Žít jsem začala vždy po škole, když jsem se mohla věnovat hudbě.

Moji rodiče to viděli a navrhli, abych zkusila přijímací zkoušky na zpěv na Královské konzervatoři v Bruselu. Dostat se tam je těžké a oni mi tehdy řekli, že když to dokážu, znamená to, že hudba je pro mne správná cesta.

V dětství jste se také věnovala baletu. Proč jste s ním skončila?

Měla jsem špatného učitele. Když začnete učit dítě klasický tanec, snadno ho odradíte. Musela jsem skončit, protože jsem při tanci nebyla šťastná. V patnácti jsem se rozhodla, že mám na práci dost lepších věcí, než bylo trpět bolestí, a tak jsem toho nechala.

Nicméně jsem ráda, že jsem si tím prošla. Do zpěvu dnes zapojuji celé tělo, a abych to dělala správně a správně dýchala, musela jsem si uvědomit, co bylo tehdy špatně. Tanec je pohyb a pohyb je život, proto musí být plynulý. To jsem se musela naučit, protože v dětství mě učili něco jiného. Hlas je výsledek vibrací v těle. Bylo pro mě důležité otevřít své tělo jiným způsobem, než vás učí klasický balet. Zpěv má být nenucený.

Proč o své hudbě říkáte, že není jazz, když je za něj všeobecně považována?

Myslím, že musíme otevřít mysl a změnit způsob, jakým uvažujeme o slovech. Musíme otevřít světy, které definují žánry. Existují různé žánry, máme jazz, blues, reggae a další. Já se ale cítím daleko lépe a jistěji, když používám pro svou hudbu jiná slova. Slova, která definují způsobem, jenž umožňuje lidem použít představivost.

Jaká slova vás napadají?

Prostor, samet, modrá, oceán, horizont. Slova, která pro mě mají nějaký význam. Lidé si pak mohou představit, o jakou hudbu jde. Víte, jazz and blues neznamená nic a zároveň hrozně moc. Jako hudební fanoušek bych rozhodně pro popis hudby upřednostňovala jiná slova. Představovat si, jaký to bude zvuk, by mi pak přišlo zábavnější.

Máte jako umělkyně z něčeho obavu?

Jediný můj strach je, že nebudu připravená na koncert. Je to zážitek, který každou noc znovu stavíte. Na pódiu jsme jako zvířata. Vcházíme na něj s kapelou, nevíme, co se stane, ale jdeme spolu. Potom si musíte být vědom všech dalších muzikantů a být na ně dobře napojen.

Musíte se prolnout s publikem, zvukem, světlem, se vším. Jinak můžete celý ten prožitek zkazit. Je třeba být bdělý, abyste mohl reagovat na každou situaci. Každou noc je to jiné, protože se mění místo, akustika, teplota i publikum.

Píše se o vás jako o belgické Billie Holidayové. Jaký vztah k této americké jazzové hvězdě máte?

Mám ji opravdu ráda, ale mám pocit, že hudebně k ní vůbec nemám blízko. Pokaždé, když čtu toto přirovnání, tak mě to překvapí. Byla to žena, která byla velmi silná i slabá zároveň. Byla ovšem vždy silná v tom, jak dokázala interpretovat písně. Byla to prostě Billie Holidayová.

Nemyslím si tedy, že jsem belgická Billie. Ani nikdo jiný. Nicméně chápu, že potřebujeme odkazy na další jména. Billie Holidayovou mám ráda stejně jako Jimiho Hendrixe, The Doors nebo Radiohead.

Má vaše hudba poselství?

Má jich několik. Rozhodně je jím láska. Pak odvaha, síla. Nepodléhejte temnotě, přijměte světlo. Světlo je život. A není se třeba bát ticha. Ticho je hudba. Chtěla bych lidem dávat naději a probouzet v nich sny.