Článek
Roura není film o plynovodu, spíše zachycuje obyčejné Rusy žijící podél plynovodu, který by jim teoreticky měl přinášet velké bohatství. Ale nepřináší. Alexandra Ivanova, žákyně kameramana Jusova, který snímal filmy Andreje Tarkovského, natočila pomalu, téměř staticky, esteticky působivé obrazy přírody, výlovu ryb, svatby v Chabarovsku či fotbalového utkání vesnických klubů.
Lidé tam žijí nuzně a na mnohých je vidět, že úplně ztratili víru, že je něco možné změnit. Někteří v zoufalství hledají štěstí u popa v železničním chrámu, který popojíždí Sibiří, jiní ve vodce. Nejbizarnější jsou scénky se starými komunisty, kteří si navěší na uniformu třicet pět vyznamenání a jdou si zanadávat na novou dobu. Zmatení starci zcela mimo realitu vzývají SSSR a rozvíjejí teorie o tom, jak Američani zaplatili zloduchovi Gorbačovovi palác v Karibiku, kde má tři sta pokojů a užívá si.
Proč jsme odlišní
Manský prý nemá předem daný scénář a nikdy nikoho nenutí, aby dělal cokoliv nepřirozeného. Sám řekl, že při natáčení zkouší pochopit, proč jsou Rusové tak odlišní. A Češi mají k ruské duši skutečně dost daleko, ač se nám kdysi snažili vnutit naivní představu, že tomu tak není.
Lidé, kteří musí kopat celý den hrob sekerou ve zmrzlé půdě, aby pohřbili jednoho člověka, těžko chápou Středoevropana, pro něhož pohřeb znamená, že si třicet minut posedí ve vytopeném krematoriu. Vztah k životu a smrti mají Rusové jiný.
Myšlenky, které Roura nadhazuje, nejsou nové. Jde spíše o to, jak Manský nenásilně vystihuje ruskou realitu - nechá lidi pracovat a mluvit. Některé momenty jdou na dřeň - Rusové pronášejí autentické výroky plné absurdity a černého humoru (často nechtěného).
Manský se nepouští do politiky, nevysvětluje do hloubky fungování průmyslu, ale naznačuje - padesát procent bohatství prý získává Rusko jen vývozem plynu a ropy.