Přitom to má s vydáváním desek těžké. V její diskografii je tolik dobrých písniček a časem prověřených hitů, že podaří-li se jim nějaké novince melodikou a interpretací přiblížit, je to úspěch. Na poslední desce pár takových skladeb je, na první poslech ale žádná ty slavné nepokoří. Jde skutečně jen o přiblížení.

Kapela disponuje několika charakteristickými prvky. V první řadě je jím hlas Petra Jandy, který pozná každý. Je to i jeho styl hry na kytaru a skládání. Posluchač zkrátka kapelu pozná, ať hraje zostra, nebo loudavě. Je to dar, který umělcům dává nesmrtelnost. Po tolika letech je to avšak i trochu koule u nohy.

A tak lze konstatovat, že Olympic natočil pěkné balady Láska má bejt akorát či Láska je někdy černá, nicméně třeba Otázky či Slzy tvý mámy jsou silnější. Stejné je to se svěžejším Krtečkem, jižanským rockem ovoněnou Tak jdem hrát, volnou Asi to bude správnej flám, šansonem načichlým Lampiónem a dalšími.

Na Souhvězdí romantiků jsou zručně napsané, otextované, naživo zahrané a upřímné skladby tak, jak to k téhle kapele patří. Za uši občas tahá jen křečovitá lidovost v textech, konstatování „Chceme být mistři světa amoleta...“, „Nám to neva...“ nebo mluvené finále písně Bourák.

Trumfem jsou hosté alba. Jejich vklad je výrazný a splňuje to, co se v takovém případě očekává, tedy posunuje sound kapely, trochu ho mění. Violoncellista Jiří Bárta, trumpetista Laco Déczi i houslista Pavel Šporcl přišli, zahráli a bodovali. Bez výjimky.

Na desce je čtrnáct skladeb, z toho deset disponuje melodickým postupem, který v kontextu tvorby Olympiku nezapadne. Že pak od téhle kapely nikdo nečekal supermoderní zvuk nebo přemíru elektronických šidítek, které na desce prostě nejsou, lze předpokládat.

Olympic: Souhvězdí romantiků
Supraphon, 44:23

Celkové hodnocení: 65 %