I když novoroční recitál byl do jisté míry výjimečný, lze v něm vystopovat rysy skládající Nohavicův portrét právě teď a tady. Každému, kdo v Heligonce zažije aspoň jeden večer, je totiž jasné, že se v tomto prostoru Nohavica našel.

Po všech velkých koncertech, ať už v ostravské Karolince, pražské Lucerně či vítkovickém Gongu s celou filharmonií za zády, je tohle ten pravý Jarek, jakým od počátku byl a jakého ho lidé chtějí mít. A nejen oni jeho, ale i on je.

Dokonalý kontakt s publikem

Heligonka je útulný klub s kapacitou asi 160 míst, stolovým posezením, výbornou akustikou i kontaktem s publikem, což je důležitá devíza Nohavicových koncertů. Své publikum totiž dokonale ovládá, umí je vyhecovat ke společnému zpěvu i rytmickému potlesku, ale obratem ruky je přiměje k soustředěnému poslechu. Od bujně rozjuchané Ostravy zpívané celým sálem k napjatému a křehkému tichu pro Nohavicovu drsně i něžně lyrickou sólovou Košilku.

Nohavica dokazuje, že není jen výborným písničkářem, ale i výrazným českým básníkem 20. a 21. století.

I přes široký rozptyl recitálového repertoáru se tu najde pár setrvalých témat - především Nohavicovo tvrdošíjné zvěstování krásy českého jazyka, neboť „písničku v cizí řeči si nepořídíš“, poetická i vtipná slovní spojení, jimiž hladí češtinu jak štěně po srsti i proti ní, až to jiskří. A mimoděk dokazuje, že není jen výborným písničkářem, ale i výrazným českým básníkem dvacátého a jednadvacátého století.

V písničkách se objevila opět touha po porozumění, po teplé blízkosti lidí tápajících ve tmě, zimě a osamění, téma navracející se ve starých i zbrusu nových textech a možná záměrně, možná intuitivně zdůrazňované právě dnes, kdy vstupujeme na hodně nejistá komunikační pole. A kdy opět „míříme na sebe, míříme, já a ty“, jako v Krajině po bitvě z let osmdesátých, jež jistě nikoli náhodou rovněž v novém recitálu zazněla.

Architekt Josef Pleskot vytvořil Nohavicovi Heligonku „na tělo“. Na snímku s Robertem Kusmierským.

Architekt Josef Pleskot vytvořil Nohavicovi Heligonku „na tělo“. Na snímku s Robertem Kusmierským.

FOTO: Tomáš Linhart, Právo

Hodně písniček čerpalo z Nohavicových dvou nejlepších alb - Divného století (1996) a zatím posledního, intimního a poetického Tak mě tu máš (2012). Návrat k časům Sarajeva, Petěrburku, Zatanči a dalších klenotů umožnilo i pozvání skvělého perkusionisty Pavla Plánky a samozřejmě akordeonisty Roberta Kusmierského, jemuž publikum aplaudovalo i jako zdatnému zpěvákovi. Jeho duety s Nohavicovou heligonkou byly lahůdkové. Dohromady jim to všem třem šlapalo náramně. A sledovat jejich vzájemné muzikantské šprajcování a nahrávání představovalo jen další patro zážitku z Nohavicova novoročního recitálu.

Víc se zpívalo, méně mluvilo

Tentokrát se víc zpívalo a méně mluvilo, ale i tak publikum nepřišlo zkrátka, spíš naopak, dostalo se mu prémiové i premiérové řady písniček, přičemž v těch nových se objevilo i hodně aktuálních a chytrých satirických glos.

Nohavica v Heligonce ožil, rozkvetl, je tu zjevně šťastný a svůj. Svědčí o tom i pořady připravované Nohavicou s Pavlem Giertlem, jejichž premiéry se objeví během ledna, ať už je to večer s názvem Básníkům české země, zemitější Do klobuka s Robertem Kusmierským, z něhož zazněla v recitálu malá ochutnávka, anebo společná procházka hity minulého století Na klepaču. A to zdaleka není všechno. Je se zkrátka na co těšit.

Jarek 2016
Heligonka, Ostrava, premiéra 3. ledna 2016

Celkové hodnocení: 100%