Článek
A přestože se závěr roku proti všedním dnům vymyká jak programem, tak zvyklostmi publika, zobrazují výsledky i celoroční dominantní postavení obou stanic. Toto rozložení sil se promítá také do jejich dramatické tvorby, nicméně i největší tuzemská komerční televize má ve srovnání s veřejnoprávní pořád ještě menší zájem o to, aby se k dobré sledovanosti přiblížila i kvalitou.
Zdá se, že doba seriálu Okresní přebor nebo cyklu Soukromé pasti, kdy peoplemetry najednou přestávaly být jediným kritériem, je už pryč a novácký televizní tanker se definitivně vrátil zpátky na dráhu, kterou se do té doby ubíral. Loňský rok však ničím příjemně nepřekvapil v žádné z tuzemských televizí. Nad průměr vyniklo jen máloco.
Jak Nova, tak o něco menší soukromá Prima loni investovaly hlavně do vztahových seriálů. Svůj pokus o osmnáctidílný krimi thriller z prostředí české politiky, kterým Nova navázala na úspěšnou starší Expozituru, nejenže na několik týdnů před Vánocemi nepochopitelně přerušila, ale především dopustila, aby se tvůrcům vymykal z žánru. Scénář často jde proti napětí a blíží se mnohomluvnosti a zápletkám vztahových seriálů.
I o veřejnoprávní České televizi ale můžeme říct, že už se jí v minulosti dařilo lépe. Ve srovnání s posledními dvěma třemi lety se snížila pestrost nabídky – chybí hlavně dramata ze současnosti a bylo méně zdařilých titulů. Těžko by se mezi nimi vybíralo nejen pět nejlepších, ale aspoň pět dobrých. Také ovšem proto, že v objemu odvysílaného času mezi premiérami výrazně dominovaly seriály nebo aspoň třídílné minisérie, takže hodnotitelných titulů i počtu tvůrců výrazně ubylo.
Povedly se filmy podle Zábrany a Hrabala
Nejzajímavější snímky najdeme na počátku loňského roku, a to jako součást pokračování staršího cyklu drobných komediálních povídek Škoda lásky, který by si jako celek zasloužil promyšlenější dramaturgii i vyrovnanější kvalitu. Jenže pár jeho loňských titulů působí i při pohledu zpět jako maličký televizní zázrak.
Oba natočil režisér Jan Pachl podle povídek českých spisovatelů. Scénář k Srdci ženy podle Jana Zábrany napsala Eva Papoušková, Zamilovanou si napsal režisér podle Bohumila Hrabala sám. Zdařile je propojil v smysluplný celek, v obou s lehkostí navodil dobovou atmosféru. Zaujal i tím, jak přistoupil k Hrabalovi, který má v českém filmu úspěšného a nepřehlédnutelného interpreta v režiséru Jiřím Menzelovi, když se Menzelovy poetiky lehce dotkl, ale zároveň vtáhl do hry dobový žánr noir.
Za pozornost stály počátkem roku i Americké dopisy režiséra Jaroslava Brabce a scenáristy Petra Zikmunda, fantazie vzniklá na základě letitých spekulací o Dvořákově tajné lásce k švagrové, hraběnce Josefíně Kounicové, a to díky hereckému výkonu Hynka Čermáka v roli skladatele a Petry Špalkové jako jeho manželky. S pozoruhodnou hereckou úsporností, přesně zvoleným gestem či slovem vytvořili působivý obraz manželství, jež významně ovlivnila smrt tří dětí i Antonínův „mlejn“, který „všechno, co prožívá, semele na hudbu“.
Zločinu bylo dost
Dramatickou tvorbu veřejnoprávní televize v posledních třech letech výrazně ovlivňuje obrat k žánrům, což tedy zatím znamená vytěžování témat, kde hraje hlavní roli zločin, a to z mnoha různých stran. Po letité éře „seriálů pro všechny“ je to příjemná a vítaná změna, ale zatím se dařilo sporadicky, nejvýraznějším úspěchem byl Cirkus Bukowsky režiséra Pachla.
Letos ČT nabídla takové premiérové seriály čtyři – sice různé kvality, ale ačkoli byly někdy i po řemeslné stránce v mnoha složkách dobře zpracované, všechny v různé míře selhaly v samotném scénáři a bohužel vždy na základní úrovni: v linii pátrání, v logice postav či dění. Samozřejmě ne vždy se producentům a tvůrcům podaří naplnit svoje představy, ale když už se má v těchto žánrech něco pokazit, hlavně ať to není v jejich podstatě. Aneb PF 2016.