Článek
Asi jen zázrakem si v Banátu proti sobě vaše „pětka“ rozmazlených Pražáků nepopudila hostitele, mimořádně srdečného sedláka z české vesnice Gerník. Na závěr se budou starat o klienty domova důchodců. To tedy bude katastrofa, napadne teď asi nejednoho diváka. Kupodivu právě dívky, které se zatím ke všemu stavěly s odporem, ale projeví nečekanou laskavost. A Renato využil svoje sklony bavit okolí i jako animátor. Mohla za tou nečekanou změnou stát i chladná reakce českých krajanů?
Ačkoli chování „pětky“ působí ve čtvrtém díle děsivě, místní je brali s velkým nadhledem, jako zlobivé děti. Kterým je víc než dvacet let, můžeme dodat ironicky. Myslím, že s naší „zlatou mládeží“ nepohnula ani kritika štábu před kamerami, ani fakt, že většina místních na závěr nepřijala jejich pozvání na rozloučení. Empatii a laskavost, kterou v domově důchodců prokážou (i když různými „perlami“ se i tenhle díl jen hemží), způsobilo setkání s posledními věcmi člověka. S nimi je domov spojen. Musela byste být bezcitné individuum, aby se vás lidská bezmocnost tváří v tvář nedotkla.
Zlatá mládež se dostala do vysílání v době, kdy se česká společnost zdá rozdělenější než kdy dřív. Nejenže narostly rozdíly v životních šancích, ale stupňuje se i neporozumění a napětí. Leckdo si tu „vede svou“ a druhé nevnímá. Podobně na mě působí i protagonisté vaší dokureality. O lidi, s nimiž se potkávali, se zajímali dost málo. Téměř na nic se jich neptali. Bylo to tak i ve skutečnosti, není to jen můj divácký dojem?
Nerad generalizuji, ale pokud u Čechů obecně vidím nějaký problém, je to právě fakt, že vše posuzujeme jen skrze osobní zkušenost. Jsme spokojení s tím, jací jsme, jsme málo otevření. V tomto ohledu byli naši aktéři jen nadsazeným vzorkem společnosti. Pravda je, že ani dívky, ani Renato neměli touhu jak před kamerou, tak mimo ni objevovat prostředí, kam se v životě už asi nepodívají. Ale jsem samozřejmě rád, že se do toho nenutili, třeba proto, aby budili nějaké zdání. V audiovizuálním médiu je velmi snadné klamat a být někým jiným. Tři z naší pětky se chovali tak, jak se chovali, nemusíme jim za to tleskat, ale nepřetvařovali se.
To je vám milejší.
V diskusích někteří poučenější diváci srovnávali Zlatou mládež s formátem, který byl skutečně naším vzorem – s Blood, Sweat and Takeaways, kde bylo pět mladých Britů převezeno do jihovýchodní Asie. Mně je v určitém ohledu skutečně sympatičtější autentická ironie a sebestřednost Renata než proklamovaná názorová procitnutí britské pětky. Asi to souvisí s tím, že nejsem dost politicky korektní a jsem nerad klamán falešnými emocemi.
Není však afektované, sebestředné chování obou dívek a Renata přece jen maska, kterou si dnes mnozí nasazují i díky své zkušenosti se sociálními sítěmi, protože se domnívají, že právě takhle zaujmou? Jediné, co dívky přiměje tu pózu odložit, je blízký tělesný kontakt v domově důchodců. Ale Renato je i navzdory tomu odolný. Objevil se za těch pět týdnů okamžik, kdy se otevřel a přestal se chovat jako bavič? Vždyť i v domově pro seniory se zabydlel v roli animátora a organizátora výletu v party busu.
Renato je zajímavá osobnost. Je neuvěřitelně pohotový, „hláškař“. Nedivím se, že holky podlehly jeho stylu komunikace. Rozhodně jsme je v tom s režisérem Richardem Komárkem nijak nepodporovali, ale také jsme nechtěli pět svazáků. Nevím, zda ta jejich póza souvisí se sociálními sítěmi a obecněji vypovídá o mladé generaci. Je pravda, že Renatovy výstupy mohou připomínat facebookové komentáře nebo pózování na Instagramu.
Zlatá mládež, aktéři nové série ČT
Renato schytává nejvíc negativních reakcí, ale je taky poměrně hodně lidí, kteří si ho zapamatovali a baví se s ním. Pokud ten jeho invazivní humor byl „mediální taktikou“, mohla mu i vyjít. Okamžik, kdy nad sebou ztratil kontrolu, přišel po výslechu u vojáků. Silně prožíval, co se s ním dělo, v tu chvíli nebyl bavič, ale člověk na dně. Něco nepříjemného z jeho života jsme mu připomněli. Tehdy se ukázalo, že ta jeho póza může být i nějaká forma obrany. Ale to se už pokouším hrát si na amatérského psychologa.
Vystřídali jste pět prostředí v pěti týdnech, a přestože si hlavně dívky stěžovaly, že toho je na ně moc, mně se jako diváku naopak zdálo, že máte málo času. Ke všemu sotva přičichli. Usilovali jste o víc? Pomohla by delší doba natáčení?
Reality formát není časosběrný dokument. Vše se musí odehrát v sevřenějším čase v situacích před kamerou. To je i důvod, proč pořad Zlatá mládež dovede i bavit a proč má trojnásobnou sledovanost od klasického dokumentu. U reality formátu platí, že delší čas natáčení vám další situace nepřinese. Chtěli jsme, aby se proměnilo myšlení aktérů, ne aby to uměli líp s koštětem a sekyrkou.
Jenže nevylákal by je právě delší pobyt z jejich ulity? Například v Chanově, kde natáčení začínalo, bylo znát, jak jsou zaražení. Překvapilo mě třeba, že uvažovali nad příčinami nepořádku jen před vámi, ale nepadla otázka hostitelům přímo do očí: proč tedy tu skládku na chodbách neuklidíte, když musíte ráno vyhánět krysy boucháním do zábradlí? Navíc, teprve když člověk opustí svoji pohodlnou bublinu, má šanci otestovat a případně změnit své názory.
Pokud bychom netočili televizní pořad, ale vedli převýchovný kemp, asi bychom při prodloužení natáčení k nějakému výsledku došli. Ale bojím se, že pokrok by vzhledem k vynaloženému úsilí nebyl velký. Možná, že byl potřeba až opravdový šok, a tím nebyly krysy v Chanově nebo spaní v lese na listí, ale setkání se stářím, s něčím, co si mohli promítnout do vlastního života, co se jich skutečně týká.
Překvapilo vás něco při natáčení mezi legendárními průhlednými paneláky v romském ghettu?
Atmosféra pohody. Dá se přirovnat jen k večerní náladě v jihoitalském městečku na pobřeží Středozemního moře. Chanovští si na nás zvykli hned od druhého dne. Jirka s Michalem s nimi pařili. Režisér dával rady, jak se stát režisérem, oba kameramani vysvětlovali, co je co na kameře. Já jsem kreslil dětem křídou karikatury na chodník. Uvědomil jsem si, jak málo jiných podnětů zvenku ti lidé mají, a přitom přesně to potřebují. I když tedy jednu noc proháněl našeho místního pomocníka, který pro nás leccos zařizoval, nějaký mladý narkoman vybavený mačetami. Zkušenost z toho ghetta se nedá vměstnat do černobílých kolonek, ale ta atmosféra zůstává nejsilnější vzpomínkou.
Ale do sestřihu se nic z toho nevešlo. Nevešel se ani rozhovor Michala s osmdesátiletým pánem, Romem, který na Mostecko přišel za prací a bydlel v nově postaveném Chanově. Do očí se mu draly slzy nad tím, co se ze sídliště stalo. Měli jsme natočený rozhovor s člověkem, který strávil 24 let za dvojnásobnou vraždu v kriminálu, přitom v něm bylo něco lidsky smířlivého a klidného. To jsou paradoxy Chanova.
Mě zaskočila Yeni. Přestože jí začalo při shánění práce v Mostu docházet, že být z ghetta je obrovská překážka, i když má vzdělání, a že tedy v tomhle kraji opravdu nemůže pracovat každý, kdo chce, nakonec si neodpustila opovržlivou, až nenávistnou poznámku, že „berou peníze za nic, jen za to, že rodí“ .
Yeni byla ve svém komentáři dost tvrdá. Bylo to přitom opravdu natočené až po jejích negativních zkušenostech s hledáním práce. Ona si dost zakládá na své samostatnosti a na tom, že si na vše vydělává sama, jak říká. Asi to pramenilo právě z toho. Následná hádka s Michalem vyhrotila vztahy v pětce. Yeni pak v autě Michalovi slibovala pomstu. Uvědomila si, že to uškodilo jejímu obrazu, tomu, jak by chtěla vypadat před diváky. Bohužel si z toho vzala mylné ponaučení, že ji poškodilo hodnocení její osoby, ale ne to, co říkala a dělala.
Skutečnost, že jste získali pro natáčení obyvatele ghetta v Chanově, považuji za jeden z největších úspěchů této dokureality. Tím spíš mi připadá škoda, když za studentem práv Michalem přijde jeden z nájemníků s neuvěřitelným vyúčtováním vody, že to nakonec vyšumí do ztracena. Pochopila jsem tedy, že ten chlapík s tím asi nic moc dělat nechtěl, protože se trochu bál do toho rýpat. Ale co na to Michal?
Ten z celé pětice projevil o zdejší lidi nejsrdečnější zájem. Michal to chtěl řešit a s Jiřím kvůli tomu šli na mosteckou radnici. Odmítli je ale přijmout, protože nebyli ohlášení a navíc s nimi byly i kamery. Ještě v předposlední verzi jsme měli střižené záběry, jak jsou na radnici a tam je nevpustí dovnitř. Ale tohle šumělo do ztracena ještě víc.
K tomu jsme měli etický problém. Mostecká radnice by totiž vypadala, že se tím nechce zabývat. Důvodem odmítnutí přitom mohlo být skutečně jen to, že se úředníci nechtěli objevit před kamerou, což docela chápu. Jenže ono to natáčení nešlo dopředu připravit. Byla to nečekaná situace. Doufám, že to bude mít tečku, že teď o tom v Mostě ví a může se s tím něco dělat. Vidělo to 580 000 lidí. Snad se mezi nimi objeví někdo, koho to pohne k činu. Doufám, že někoho z radnice v Mostě.
Chyběla mi konfrontace s vrstevníky. Těžko rozlišuji, které chování a názory souvisejí s tím, že jde o bohaté lidi, a které můžou být jen generační. Přitom jak v Chanově, tak při armádním výcviku nebo i v Banátu pro to mohly snad být vhodné podmínky. Čím to je? To všichni raději postávali stranou a přenechali pozornost sebestředným „hvězdám“?
V Banátu jejich vrstevníci nejsou. Je to smutný stav. V Čechách a na Moravě to ale není s venkovem o nic lepší. Jatka jsou fabrika, tam se může prohodit pár slov na obědě, jinak se pracuje bez zastavení. Právě na obědě se taky Jiří stihl pohádat se svým skoro vrstevníkem. Obce kolem – pro mladé pusto a prázdno. Nemají šanci najít tu kvalifikovanou práci, a tak se stěhují do Pardubic nebo do Prahy. V armádě konfrontace studentů Univerzity obrany a zlaté pětky ve střihu obsažena je, to bych přece jen obhájil. Snad jedině v Chanově litujeme, že jsme nenatočili Michala a Jiřího, jak paří s místními mladíky. Jenže limit 45 minut a požadavek, aby střih měl rytmus a gradaci, to je neúprosná logika formátu.
Měla jsem za to, že v Gerníku se pár mladších lidí objevilo právě na závěr v hospodě, z toho jsem usoudila, že tam přece jen někteří zůstali. Nebo přijeli jen na víkend?
Holky, které Michal se „Zelím“ vyzvali k tanci, byly opravdu místní, ale také to byli jediní mladí, které jsme tu ve věku 15 až 30 let potkali. Pokud pracují nebo studují někde blízko, řekl bych, že domů jezdí jednou za dva tři měsíce. Většinou jsou v Temešváru. Od Gerníku je vzdálený 200 km, ale z toho vede 20 km po horské nezpevněné cestě, kde musíte jet krokem, takže vám celá cesta trvá zhruba tři a půl hodiny. To asi nedávají každý víkend. Zbytek v té hospodě byli čeští turisté.
Byl někdo ze „zlaté pětky“ schopen se na sebe po natáčení podívat z odstupu?
Vycítil jsem, že Yeni nakonec dost těžko nesla svůj přístup k natáčení. Tuším, že litovala, jak moc se nechala Nikol a Renatem strhnout do frackovité pózy. Renato je provokatér, který si nedělá starosti se spouští, jakou za sebou zanechává. On to své invazivní chování umí ustát a obhájit. Můžeme se smát tomu, že Nikol změnila barvu z blond na brunetu. Tím se přece to, co je v hlavě, nemění. Jenže ono se změnilo. Pokud byste si s ní sedli v hospodě, zjistíte, že je to normální holka, a najdete i nějaké to téma k hovoru.
Pro Jiřího to byla životní zkušenost, která mu rozšířila obzory, ale názory asi měnit nemusel. A Michal – jaký současný český politik může říct, že porcoval prasata, pařil v Chanově, sekal louku v Banátu, vydržel drsný výslech a staral se o cizí staré lidi? Touto šokovou terapií jsme ale chtěli přimět k přemýšlení i diváky. Každý z nich měl šanci představit si sebe samého v situacích, které zažila „zlatá mládež“, a přemýšlet, jak jinak by se choval, jak moc jiný je a jaký by chtěl být.
Se Zlatou mládeží jste se velmi dobře umístili v soutěži nejzajímavějších nových televizních formátů EBU, tj. Unie evropských veřejnoprávních televizí. Skončili jste na osmém místě z dvaceti. ČT se přitom v poslední době zaměřuje právě na nové formáty, které kombinují dokument a zábavu. Vy s ní v této oblasti spolupracujete jako dramaturg. Jak by podle vás měly vypadat, jaké chcete vy sám točit? A máte rozpracované další náměty?
Nechci točit reality formáty s aktéry, kteří nejsou dost silní na to, aby ustáli mediální důsledky vysílání. Zlatá mládež zvládá kritiku docela dobře. Neumím si představit, že bych točil s romskou rodinou na sociálním dně a k jejich už tak děsivé situaci by se přidala ještě mediální vlna negace. Spíš mě jako objekty příští dokureality zajímají ti, co jsou sami se sebou spokojení. Mám vymyšlenou reality s novináři a docela nosný námět na reality s manažery, kde bych prověřil liberální poučky o pracovní mobilitě a o tom, že člověk má úspěch ve svých rukách.
S producentkou Kamilou Zlatuškovou a kolegy Richardem Komárkem a Karolínou Zalabákovou chceme především vyvíjet původní formáty – v hraných i v reality žánrech. Počítáme s tím, že ne vše se zrealizuje, ale snad něco projde. Příště už v Berlíně na soutěži EBU chceme vyhrát.
Je některý z těch projektů už aktuální?
Zatím ne, ale momentálně se scenáristkou Sárou Valnohovou pracujeme na seriálu pro Déčko s názvem „Pirátské vysílání“. Je to zatím nejtěžší věc, kterou jsem dělal. Mediální gramotnost je náročné téma i pro dospělé, ale my ho musíme dětem naservírovat tak, aby je to bavilo a neměly pocit mentorování. Takže Vánoce budou pracovní. S notebookem vedle talíře s kaprem.