Článek
Oratorium má jedenáct částí, tři složila Julia Wolfe, po čtyřech Lang s Gordonem. Libreto Deborah Artmanové přibližuje různé druhy ztrát, od těch banálních, jako jsou ztráty deštníků či klíčů, až po ty velké, kdy přijdete o blízké, nebo byl zbořen jeruzalémský chrám.
Autoři, z nichž dva získali Pulitzerovu cenu - Wolfe letos za oratorium Anthracite Fields a Lang za andersenovskou variaci The Little Match Girl Passio, kterou letos uvedl na Strunách podzimu - se v Lost Objects volně inspirovali barokním oratoriem. Je to patrné z obsazení i volby nástrojů a ladění. Oratorium je pro soprán, dva kontratenory, smíšený sbor a barokní orchestr využívající dobové nástroje v původním, nižším ladění (komorní A má 415 Hz.) Doplňují je ovšem rocková kapela a DJ.
Záběr z oratoria Lost Object
Autorizované nastudování v Národním divadle se ale liší, uvedl dirigent Petr Kofroň: „Nehrajeme na autentické barokní nástroje, kontratenory nahradily dvě mezzosopranistky, vypustili jsme DJ, ale zůstává tam klasická bigbeatová kapela.“ Ladění je současné (442 Hz).
K volbě skladby Kofroň dodal s nadsázkou: „Skladbu jsme si vybrali, protože to není opera a nemusíme se dohadovat s moc lidmi.“ Kofroň má navíc na Bang On A Can vazby, jeho orchestr Agon uváděl jejich díla a soubor se objevil v roce 1999 i na Pražském jaru.
Záběr z oratoria Lost Object
Podle něj není ani žádný problém, že jednotlivé části díla složili různí autoři:“ Dílo působí jednotně. Pracují spolu desítky let a píší stejnou hudbu.“
Výraznou součástí inscenace jsou klasické animace na pozadí, které tvoří pusté krajiny z Islandu, často tmavé nebo s náznaky hor. „Působí to hodně netechnologicky,“ uvedl režisér Michael Bielisky.
Zatím bude oratorium uvedeno čtyřikrát, v případě zájmu přibydou i další představení.
