RECENZE: Jelen to nakonec dokázal

Jelen je kapela, která v posledním roce osvěžila českou hudební scénu. Není proto divu, že pokud jde o probíhající turné, vyprodané jsou i koncerty v Českých Budějovicích, Plzni a několik týdnů i v Praze. Ty další z následujícího programu se tomuto konstatování blíží.

V brněnské Flédě se v úterý muselo začít o patnáct minut později, protože ve dvacet hodin, kdy měla svůj blok odstartovat slovenská písničkářka Sima Martausová, bylo ještě mnoho desítek diváků ve frontě před klubem a organizátoři usoudili, že je správné na ně počkat.

Martausová pak měla těžkou úlohu. Na pódiu byla sama s kytarou, a protože mnozí brněnští diváci vzali celý koncert jako společenskou akci, velmi těžko se její hlas prodíral přes hluk konverzace v sále. Přesto si nakonec přízeň a sympatie získala. Má totiž autorskou a interpretační jiskru, melodickou hravost a upřímnost, tedy arzenál, který by měla mít každá dobrá písničkářka.

Jelen nastoupil deset minut po ní a koncert zahájil novou písničkou Vlčí srdce. Novou v tom smyslu, že není na loňském albu Světlo ve tmě. Prezentována už ale byla v televizním pořadu České televize a její podoba „visí“ na serveru YouTube. Proto ji diváci dobře znali a proto bylo její zařazení na začátek dobrou volbou.

Nepříliš šťastnou volbou ale bylo její zopakování na úplném konci koncertu, v posledním přídavku. Jelen pozval na pódium tři výherkyně soutěže, které si s ním měly písničku zazpívat. Před společným počinem učil zpěvák a kytarista Jindra Polák diváky Vlčí srdce podle slov, což nějaký čas zabralo, a následně došlo na verzi s výherkyněmi, až příliš protahovanou. Ve výsledku působilo dvakrát (a půlkrát navíc) zahrané Vlčí srdce, jinak velice povedená skladba, poněkud neodbytně.

Vystoupení Jelena trvalo dvě hodiny, a za tu dobu prošlo několika fázemi. Ta první byla startovací, pro diváky iniciační, a proběhla podle nejlepších možných představ. Ta druhá přinesla šest nových písniček, které z pochopitelných důvodů (jako neznámé) neměly takovou odezvu a nálada koncertu při nich vždy trochu opadla.

Někdy v půli vystoupení přišel blok několika balad po sobě, což atmosféře večera vlastně příliš neprospělo, a to i s vědomím, že Jelen není skupina, která by disponovala mnoha svižnými písněmi. I z toho důvodu byla dvouhodinová stopáž koncertu (i s přídavky) přece jenom dlouhá. Prospělo by jí, kdyby měla o třicet minut méně a tím pádem větší spád.

Další fází byly písně s Kateřinou Marií Tichou. Dostala prostor prezentovat své kousky z nedávno vyšlého minialba Otazníky, zpívala s Jelenem písničku Co bylo dál?, kterou v originální verzi zpívá s Jindrou Polákem Jana Kirschner, a potom se zařadila do kapely jako host tak, jak to dosud vždy bylo.

Na programu byly i coververze. Jelen si vypůjčil krásnou písničku z repertoáru Jany Kirschner Voda divoká a prezentoval ji ve stejné kráse, jakou má původní verze, současně s českým textem. Druhou coververzí byla skladba Korunou si hodím, jejíž českou podobu má v repertoáru Karel Gott. Byla přáním Jelena Slavíkovi k brzkému uzdravení a také přesně tím momentem, kdy kapela působila na pódiu pozitivně, bezstarostně, vesele a přesvědčivě.

Klíčovou fází brněnského vystoupení bylo finále koncertu, kdy došlo na největší hity z prvního alba (Nebe nad Prahou, Světlo ve tmě, Magdaléna). Protože je má Jelen po mnoha koncertech hluboko zažité, díval jim svou interpretací šarm, lehkost i výbušnost, což na diváky působilo jako elixír mládí a s kapelou se spojili i ti, pro které byl do té doby koncert příležitostí k nenucené konverzaci. Navíc se už v tu chvíli v sále zlepšil i zvuk, což podobě skladeb zásadně prospělo.

Konec dobrý, všechno dobré. Jelen dotáhl svůj set do vítězného finále a potvrdil, že upíná-li se na něj pozornost těch, kteří na české scéně hledají novotu, čistotu, eleganci, upřímnost, zpěvnost a úsměv, byť třeba vzhledem k povaze některých písniček na pozadí neveselého vyznání v textech Jindry Poláka hořký, hledí správným směrem.