RECENZE: Biomanžel. Střet duly a bytostného racionalisty

Přesto se Biomanželovi nedá upřít jedna zásadní kvalita, která v soudobé české próze mnohdy chybí – čtenář si na konci prožije katarzi.

Část recenzentů a soudě podle knižních serverů i čtenářů popudila kniha výprodejem soukromí. V hodnocení beletrie by však to, do jaké míry je dílo autobiografické, nemělo hrát roli.

Spisovatel Mojmír v Biomanželovi podstupuje náročnou rekonvalescenci poté, co mu praskla srdeční aorta, a do toho všeho se mu rozpadá vztah s manželkou Hedvikou.

Celý příběh vypráví dula, která v mnoha ohledech představuje protiklad „bytostného racionalisty“ Mojmíra. Z napětí mezi těmito dvěma postavami by měla tryskat komika, jenže slovní přestřelky duly a Mojmíra nejsou humorné ani kruté, ale hodně škrobené a šroubované.

„Tak co, Mistře, jak vám dupou králíci,“ ptá se třeba vypravěčka a svůj výpad považuje za mimořádně zdařilý. Bystrostí a neotřelostí však nepřekypuje ani Mojmír.

Zvolená perspektiva duly nefunguje. Její postava je sice zajímavá, ale Viewegh ji lacině zesměšňuje. Jen těžko lze následovat vypravěčku, která příliš často hodnotí svůj autorský um („Cha cha cha! Dneska jsem skutečně ve formě.“) a jejíž kritika Mojmírových hodnot a životního stylu je založena na předpokladu, že slova „machistický a fašistický znějí podobně“.

V historii literatury najdeme hned několik vypravěčů, jejichž stanoviska byla mylná, ba dokonce morálně nepřijatelná, ale dobrý spisovatel dokáže, aby ani takové postavy čtenáře pouze neodpuzovaly, nýbrž vzbuzovaly škálu, většinou protichůdných, pocitů, jako jsou sympatie, znechucení, hněv nebo lítost.

Dula má nicméně i takové chvíle, kdy se vychýlí ze své monotónní nesnášenlivosti. Ať už jsou to projevy empatie, nebo cynismu, kdy těsně po Mojmírově srdeční příhodě navrhuje, jak ušetřit peníze, které se po jeho tak pravděpodobné smrti budou velmi hodit: „Můžeme jet osmnáctkou do Nuslí a tam přestoupit na autobus – na sto devadesát trojku, šeptám Hedvice naléhavě.“

Takových vymykajících se pasáží je však málo a většinu času je dula jednorozměrná, takřka karikaturní.

Zvolený úhel pohledu naráží i na svá logická omezení, to když chce Viewegh vylíčit scény, u nichž dula není – třeba Mojmír u psychoterapeutky nebo Mojmír na schůzce s mladou ženou. Autor si pak vypomáhá úvodem typu „sice jsem tam nebyla, ale představuji si to nějak takto“, což dané pasáže oslabuje. I tak ale patří obě zmíněné scény k těm nejsilnějším z celé knihy.

Závěr Biomanžela je věnovaný zmíněné vítané katarzi – hrdinův vývoj je zřetelný a ukončený. Taková věc se může zdát jako samozřejmost, ale v současné domácí próze rozhodně není pravidlem, že bychom byli jako čtenáři svědky toho, že se hrdinův či hrdinčin žebříček hodnot zásadně přeskupí. Biomanžel není špatná kniha, ale zasloužila by si ještě pár verzí.

Celkové hodnocení: 50 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: