Článek
Věřil jste v době, kdy jste kapelu spoluzakládal, že vydrží tak dlouho?
Věřil, stejně tak jsem věřil tomu, že to bude na zbytek života má poslední. Pokud jsem měl v sobě kousek nejistoty, pak jenom proto, že kapela, která tou doživotní měla být předtím, se mi rozpadla. Byl to ale začátek něčeho nového, kvůli tomu rozpadu vzniklo Zakázaný ovoce. Z naší původní sestavy je v současné kromě mě ještě baskytarista Yaris.
Proč jste si dali název Zakázaný ovoce?
Jak už to tak bývá, když je název takhle zvláštní, vymýšlejí se k němu různé historky. My to tak dělali devět let. Pravda je ale taková, že ta předešlá kapela se jmenovala Jablko sváru a rozpadla se proto, že jsme vyhodili jednoho ze dvou zakládajících členů, přičemž tím druhým jsem byl já. Ten první byl ale autorem názvu kapely a zakázal nám ho používat. My ostatní to respektovali a rozhodli se navázat novou kapelou. V jejím názvu jsme použili druhé jablko, které patří do příběhu historie lidstva, a vzniklo Zakázaný ovoce. V tom jménu je zahrnuto i to, že nám ten vyhozený člen zakázal používat původní název.
Zakázaný ovoce, zleva Yaris (baskytara, zpěv), Láska (kytara, zpěv), Pišto (zpěv, kytara) a Franc (bicí).
Jaký styl jste hráli?
Na začátku jsme byli punkrocková kapela, tvorbou jsme navázali na to, co jsme hráli s Jablkem sváru. Postupně jsme ale od toho stylu odcházeli, což bylo dáno tím, že jako lidé stárneme a jako muzikanti se vyvíjíme. Jestli je na nás dnes ještě něco punkového, pak to, že nejsme žádní virtuosové. Jsme především rocková kapela, ale řídíme se zásadou, že na to, abychom žili tak, jak chceme, se nemusíme řadit k žádné stylové skupině.
Na vašem posledním albu Automat na lásku jsou písničky výrazně melodické a zvukově dost uhlazené. Kam vlastně hudebně směřujete?
To netuším a nepřemýšlím o tom. Celkově si ale myslím, že naše desky jsou rozmanité a ta, o které hovoříte, je nejucelenější. Naše tvorba se za deset let změnila a posunula, takže nechci odhadovat, kam zajde. Nerad bych byl za nějakých šest let se svou odpovědí konfrontován a vysvětloval, proč je to třeba jinak. Rozhodně nechceme znít stále stejně.
Se startem koncertního turné jste v říjnu vydali album. Jaké je?
Je akustické. Nechceme tím však říct, že v budoucnu tak budeme hrát. Bereme ho jako bilanční. Vybrali jsme z naší historie jedenáct písniček a k desátému výročí je nahráli v akustické podobě. Aranžérsky jsme je naprosto překopali, jsou v nich zachovány jenom základní zpěvy a texty. Pokud jde o další řadové album, řekli jsme si nedávno, že bychom chtěli, aby bylo hudebně tvrdší. Otázka ale je, jaké písně z nás budou v příštích měsících padat.
Hrát akusticky není tak jednoduché, protože v téhle formě se ukážou všechny hudební nedostatky. Vzhledem k tomu, že jste říkal, že nejste příliš dobří hudebníci, lze o vašem kroku hovořit jako o docela odvážném. Proč jste ho udělali?
Letos na jaře jsme byli na akustickém turné se skupinou Imodium. Věděli jsme, že je to kapela, která má s akustickým hraním letité zkušenosti a že tak hrát umí. Když nám později došlo, na co jsme kývli, chtěli jsme si dát facku, zvláště když se ukázalo, že to opravdu není legrace. Nešli jsme ale do něčeho zcela nového, protože v minulém roce jsme už asi tři akustické koncerty odehráli a pořádně jsme si při nich natloukli. Na to akustické turné s Imodiem jsme tedy jeli docela připravení. Musím ale upřímně říct, že když poslouchám písničky z naší nové akustické desky, vím, že bychom dnes na tom turné hráli mnohem lépe.
Která písnička Zakázanýho ovoce je pro vás osobně nejzásadnější?
Nejosobnější pro mě jsou Otisky na našem posledním řadovém albu. Jde především o text, a vlastně i hudbu. Mám tu písničku rád, ale myslím si, že ji moc lidí nezná, protože jsme ji nikdy nehráli naživo a asi ani nebudeme. Než vznikly Otisky, měl jsem nejraději Pavilon 31, který je nahraný na desce předtím.
Co je potřeba k tomu, aby kapela vydržela na scéně deset let?
Je důležité si vycházet vstříc a umět řešit situace, které jsou napjaté. V Zakázaným ovoci došlo už k několika personálním změnám a podle mě byly všechny přínosné. Prožili jsme toho hodně a velká část z toho se promítla do naší tvorby. Před mnoha lety mi Štěpán Málek ze skupiny N.V.Ú. řekl, že v Čechách je úspěch za výdrž. Není to asi úplně pravda, známe i opačné příklady, ale přijde mi to motivující. Vydržet a všechno ustát je nejdůležitější.