RECENZE: Vyleťalovi mají něžné drápky i romantickou duši

Hlavní uměleckou disciplínou, která se na výstavě představuje, je filmový plakát. Manželé Josef a Olga Vyleťalovi dokázali na poli tohoto druhu užitého umění takřka zázraky. V sedmdesátých a osmdesátých letech tvůrci plakátů konkrétní film neviděli. Muselo jim stačit pár fotografií, mnohdy se museli opřít jen a jen o svou fantazii. Proto mohly vznikat takové skvosty, jako je plakát Olgy Vyleťalové k francouzskému filmu režiséra Bessona Něžná. Hlava dámy, jejíž profil cele skrývá sčesaná blond kštice vlasů, nás doprovázela na mnoha plakátovacích plochách normalizační doby. Možná nás ani nenapadlo, jak slavné dílo míjíme. Tvůrkyně za něj totiž získala hlavní cenu na festivalu v Cannes v roce 1973.

Kromě plakátů vystavuje Vyleťalová i své oleje. Ty nejsou tak vizuálně transparentní, malířka je zahaluje jemným oparem tajemství. Její krajina má přízračný charakter, překrytá mlžnou krustou jako závojem. Pokud se v ní vyskytují lidé, mají pouze tušené a neostré kontury.

Plakáty Josefa Vyleťala se blíží klasickým kolážím. Výtvarník si rád hraje s různými velikostmi figur, volně cituje postupy renesančních či barokních malířů. Využívá barevných ploch tak, aby vytvářely odlišné dějové roviny, a pracuje s několika významovými plány.

Na plakátu Bezstarostná jízda je v popředí postava jednoho z hlavních hrdinů, který však stojí k pozorovateli napůl zády. Dívá se na stylizovaného kentaura s holubicí v rukou. Toto vyobrazení symbolizuje svobodu motorkáře, který brázdí neomezeně dálnice sem a tam.

Dcera Markéta přistupuje k plakátu z mnohem modernějších východisek. Výtvarná řeč je více agresivní a syrová. Z plakátů k filmu Pravidla lži doslova kape rudá barva, kterou je napsán název díla i jména herců.

Vizuálně vděčná červená barva vévodí i jejímu autoportrétu. Protáhlá, modiglianovská tvář s výraznýma očima připomíná šelmu, která je obklopená krví.

Manžel Markéty, Tomáš Chlud vystavuje své komiksy a kolorované kresby. Figury, které vyplňují jednotlivá políčka, mají spíše dětské tváře, jako bychom se na děj dívali dětskýma očima. Je plný zkarikované nadsázky a veselé ironie, možná i ironického šklebu.

Markéta Chludová charakterizuje rodinu jako košatý strom, který mimo jiné přináší i plody. Po návštěvě expozice nás napadne, že tyto plody pocházejí z rajské zahrady.