Článek
Buika je známa velmi specifickým způsobem, jak nenásilně splétá vlivy flamenka, jazzu, blues, latiny a africké hudby, i nenapodobitelným hlasem – tak temným, že jej na současné scéně lze těžko k někomu přirovnat. Při pohledu do historie se nabízí snad Nina Simone.
Očekávání, že naživo tento malý zázrak vyzní ještě lépe než na desce, se potvrdila. Paleta jejího hlasového vyjadřování je hodně bohatá – prudké emoce se v ní při vystoupení úplně „vaří“, z jazzového broukání překvapivě rychle přechází do hlasitějšího španělského naříkání a skončí u jakéhosi šamanského afrického halekání.
Není to druh zpěvu, který byste mohli pouštět jako kulisu nebo odbýt stručným „docela dobrý“. Příval rozervanosti, moderní jazzové rafinovanosti i pradávných pudových rituálů si buď hodně zamilujete, nebo vás možná vyděsí.
Publikum to mělo v pondělí trochu těžší, protože zpěvačka prezentovala album Vivir sin miedo (Žít bez strachu), které sice je hotové, ale ještě oficiálně nevyšlo. Nikdo si tak desku nemohl tzv. naposlouchat. Ale o to byl vlastně koncert zajímavější.
Nadšené publikum (několikrát standing ovation) se okamžitě chytilo a přijalo, že nová tvorba je převážně reggae, pro něž Buika projevila úžasný cit, i když jinak nemá s Karibikem mnoho společného. Dokonce do Státní opery propašovala nenápadnou špetku dubu. Drnčivý syntezátor zní ve ctihodné budově docela zábavně. Některé diváky jen nepotěšil fakt, že se teď částečně přiklání k angličtině, což pocitu autenticity moc nepomůže, ale zase jí bude více lidí rozumět.