RECENZE: Voxelovy lovy beze zbraní

Na první poslech je nápadné, jak čistě je deska nahraná. Nedisponuje výraznou ani jakkoli rušivou produkcí, žádnými zvuky navíc, stejně tak skutečnost měnícími efekty. Její čistota odpovídá výpovědi, kterou na ní Voxel učinil.

Obtěžkal ji deseti písněmi, které jsou vesměs jednoduché, přímočaré, upřímné a nadějné. Ani jedna z nich není přitom takzvaně hit na první poslech, kterákoli se jím ale může stát. Za tu čistotu a upřímnost. Ukázala to ostatně skladba v Naší ulici, jež v sobě nemá obvyklé parametry té, která se stane naráz velmi oblíbenou.

Voxelovou zbraní na novém albu je to, že žádné zbraně vlastně nemá. Jde rovnou na věc, písničky vystavuje klasickým způsobem, zpívá civilně. Zásadní pomocí mu jsou texty, jejichž autorem je jeho kamarád Pokáč. Jsou rovněž civilní, jejich jazyk je srozumitelný a tematicky nehledají šokující sdělení. Pojednávají o věcech, které Voxel s Pokáčem prožívají, vidí, jež se dějí kolem nich. Místy jsou, pravda, trochu naivní (Jednou, Optimistická), celkově jsou však plné naděje a v písničkách fungují.

Přestože bývá Voxel obviňován z toho, že je prvoplánově optimistický, nic pouze takového na albu není. Zpívá spíš o tom, že by mohlo být lépe a jak na to, čímž se mimochodem na dotek přibližuje posledním textům Tomáše Kluse.

I Voxel totiž volá po tom, co si většina obyčejných lidí upřímně přeje - klid, mír, lásku, naději, radost. Možná k tomu použil slovník, který není příliš básnický či poetický, obsah je ale zcela legitimní.

Motýlí efekt není zásadní album letošního roku. Je ale velmi slušné s bonusem v tom, že si je lze pouštět třeba proto, že v něm je naděje a radost ze života i obyčejného zpívání s kytarou a klavírem.