RECENZE: Album Carly Rae Jepsenové je jen přátelské

Carly Rae Jepsenová není popová hvězda v pravém smyslu slova. Letos jí bude třicet a navenek se prezentuje nenápadným a skromným vzezřením i oblečením, v textech pak poněkud fádními a běžnými příběhy lásek.

Hlas má ale zajímavý. Je v něm sex appeal a má i poměrně velký rozsah. Na novém albu toho pokojně využívá ve svůj interpretační prospěch a o jejích pěveckých kvalitách lze sotva pochybovat.

Větší část alba vyplňují písničky, které jsou stylizované do popu osmdesátých let. Pravda, v titulní Emotion jako by kdesi zpovzdálí zněly staré písně Madonny, Boy Problem trochu připomíná I Wanna Dance With Somebody od Whitney Houstonové, Gimmie Love pak ve zpracování vokálů zase Self Control od Laury Braniganové, inspirace je to ale zdravá a dobrá.

Jepsenová a všichni z jejího snad až zbytečně početného producentského týmu se nadto snažili dát skladbám současnější zvuk, což bylo nutné třeba proto, že materiál na desce nemá tak jasný melodický rukopis, jaký měly popové písně osmdesátých let, a bylo třeba jej jaksi podepřít. Po zvukové stránce to nakonec nedopadlo zle, byť je to kompromis.

Nejzajímavějšími okamžiky na desce jsou dva zásadně rozdílné. Jedním je explozivní a tažným refrénem opatřená I Really Like You, druhým decentní a takřka šeptem zazpívaná All That. V ní Jepsenová svému bývalému navrhuje, aby zůstali přáteli.

Po rozchodu je to to nejhorší, co může muž od své bývalé slyšet. Pro tohle album je to ale slušný návrh. Carly Rae Jepsenová je ve svých písních přátelská a nevtíravá. Na výstup na popový piedestal to nestačí, na špatný vztah mezi posluchačem a zpěvačkou to ale rovněž není.