Článek
Vedralova hra sleduje jeho příběh lineárně po dobu pěti let, které Kašparovi osud a společnost dopřály, než ho zavraždila stejně neznámá osoba, jako ho předtím vypustila do světa. Inscenace je inzerována jako historická detektivka, ale víc než pátrání po Kašparově původu se nabízí přetahování o mladíka, který je jednou částí norimberské společnosti pokládán za podvodníka, druhou za obtížné břemeno uvalené na městskou radu.
Režisérka Natálie Deáková se zjevně snaží postihnout v Kašparově osudu obecnější smysl a inscenuje jeho příběh jako středověkou moralitu a pouťové divadlo zároveň.
Na scéně připomínající středověké „theatrum mundi“ vyjíždějí z červených oponek vozíky s živými obrazy herců ve strnulých pózách, kteří ožívají před zraky diváků a hrají moralitu o „dítěti Evropy“, v níž se Kašpar stává „Jedermannem“, záhadným i prostým Kýmkoli, obrazem holé lidské existence, tvorem, z něhož se modeluje bytost k obrazu nikoli božímu, ale lidskému.
Moderní pohled na Kašparův příběh zrazují ale zoufale nemoderní divadelní prostředky, jimiž se divákům prezentuje, je to výprodej veteše z dob dávno minulých, v němž se křečovité herecké přehrávání tluče s civilním podehráváním a kostýmní všehochuť směřuje k pouťové okázalosti, v níž postavy jsou karikovány do bizarních kreatur, a do toho všeho kvílí teremin a virblují činely. Výsledkem bohužel není kýžené „velké divadlo světa“, ale rozpačitá nuda.
Jan Vedral: Kašpar H. (Dítě Evropy) |
---|
Režie: Natálie Deáková, dramaturgie: Milan Šotek, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Andrijana Trpkovič, hudba: Jakub Kudláč. Premiéra 11. září v Divadle na Vinohradech v Praze, psáno z reprízy 18. září |