RECENZE: A-ha už nepíší hity, ale mají skvělý zvuk

V jejich studiové diskografii má pořadové číslo deset a objevuje se šest let po předešlém. Chvályhodné je, že z původní sestavy zůstali do nynějška všichni tři členové, k čemuž jistě přispěly dvě pauzy, které si kapela ve své kariéře dala. Jedna přišla v devadesátých letech a druhá předcházela novému albu. To mimochodem vychází třicet let po debutu Hunting High and Low.

A-ha na nové desce hájí svůj zvuk, ale nečiní tak silově, za každou cenu. Tucet písniček na kolekci se nese v duchu synthpopu osmdesátých let. Naprosto však převládá jeho klidná poloha. V písničkách jsou patrné autorská i aranžérská zkušenost a interpretační vyzrálost mísící se s někdy až příliš velkým nadhledem, který ústí v trochu profesorský přístup. Nepřítomná je naopak jiskřivá energie, která by dala písničkám větší tah a sílu.

Skladby se nesou ve středním, spíše však v pomalém tempu, a tak je v důsledku celá deska poměrně monotónní. Kladnou stránkou jsou ale i vcelku příjemné melodie, které nejsou ani za mák vtíravé, a především zvukové ošetření písní.

K základnímu elektro-popu totiž A-ha připojili zvuky živých nástrojů. Na albu zní v některých písních symfonický orchestr, smyčce, cella, kytara a také vokály. Aranže i zvuk jsou tím pádem nejsilnější položkou desky. Samozřejmě i tradičně příjemný projev zpěváka Mortena Herketa, pokud to tedy zrovna nepřehání s falzetem jako například v písni Forest Fire.

A-ha už drahně let nepíší hity na první poslech. Nové album je ale plodem důsledné zvukové i studiové práce a vyplatí se je poslouchat na dobré aparatuře, ne pouze ve formátu mp3.