Článek
Jako historik umění jste připravoval i velkou retrospektivu Toyen v roce 2000 v Galerii hlavního města Prahy. Čím se současná výstava liší od té předcházející?
Na Toyen se dá pohlížet z různých úhlů. Fascinující byl její život, přitažlivé jsou malířské styly, kterými prošla od arteficialismu po surrealismus, zajímavý je vztah k výtvarníkům a básníkům pařížské surrealistické skupiny.
Inspirací se pro nás stala kniha Andrého Bretona o magickém umění, v níž najdeme rozsáhlou pasáž o Toyen od tehdejšího Bretonova pomocníka Gérarda Legranda, který zkoumal její tvorbu z hlediska ontologie zjevení a magického myšlení. To byl podnět, jenž nás vedl ke specifickému výběru obrazů.
Jak to máme chápat?
Pro dějiny umění jsou důležitá především zobrazení, ale ontologie zjevení dovoluje posunout tento zájem do jiné roviny a vnímat obrazy z hlediska magie, vizí a umělcova uvědomování si sama sebe.
V díle Toyen můžeme třeba vypozorovat vnitřní zlom na přelomu čtyřicátých a padesátých let, který úzce souvisel s intenzivním zájmem Andrého Bretona o alchymii a hermetickou tradici. Podobné vzájemné souvislosti chceme divákům nabídnout.
Jaké postavení měla Toyen mezi pařížskými surrealisty?
Byla trvale členkou pařížské surrealistické skupiny a velmi blízko měla k Andrému Bretonovi jako duchovnímu otci surrealismu. Ostatně žila v ateliéru, který jí Breton přenechal v Rue de Fontainte 42, kousek od pařížského Pigalle. Byla respektovaná.
Součástí naší výstavy je i cyklus Sedm mečů bez pochvy, vystavený poprvé v roce 1958. Dal podnět k velké surrealistické akci, protože členové Bretonovy skupiny na tyto kompozice Toyen psali básně.
Řada vystavených děl pochází ze soukromých sbírek a ze zahraničí…
Po výstavě v roce 2000 se vynořilo mnoho neznámých nebo ztracených autorčiných obrazů. Domácí i zahraniční sběratelé se na mě s nimi nadšeně obraceli. Detailně jsem se jejich průzkumu věnoval a nyní se některé z nich poprvé objevují v Muzeu Kampa.
Raritou je třeba Kukelník, což je krabice na chov motýlů, který byl pro Bretona vyzdoben pařížskými surrealisty. Jednu stranu pomalovala Toyen, druhou Méret Oppenheim, výtvarnice a modelka fotografa Man Raye.
Výstava se zabývá také tématem ženství v tvorbě Toyen. Ona sama prý vystupovala spíše jako muž…
Na to narazí každý, kdo se jejím životem zabýval. Ale neexistují jednoznačná svědectví, že by to trvalo kontinuálně po celou její tvůrčí periodu. Tvrdí se třeba, že chodila zásadně jen v mužských šatech, ale není to pravda.
V katalogu výstavy bude poprvé otištěn její deníček kreseb z ledna 1927, který zachycuje soukromí Toyen v Paříži. Myslím, že na podobné otázky dává odpověď. Víc však návštěvníkům výstavy prozrazovat nebudu.
Kde se vlastně vzal pseudonym Toyen a co znamená?
To nikdo nikdy nerozluštil. Mluvil jsem s pamětníky a každý nabízel úplně jiný výklad. Ostatně o životě Toyen existují mnohé legendy a mýty, ale málo co je podložené.
Toyen se intenzivně zabýváte více než dvacet let. Bylo pro vás něco v poslední době překvapivé, objevilo se něco, co jste netušil?
Pokaždé se něco najde. V tom jsou dějiny umění úžasné. Zjistil jsem třeba, že existují úzké vztahy mezi tvorbou Toyen a tehdejším filmem. Film ji zajímal, víme, že si vystřihávala z časopisů rozhovory s filmovými idoly.
Vzal jsem si reprodukce jejích obrazů a pustil jsem si jeden po druhém horory režiséra Alfreda Hitchcocka. A našel jsem překvapivé souvislosti. Estetika Hitchcocka a Toyen se ve stejné době vzájemně prolínaly.