Článek
Jste důkazem toho, že i když člověku táhne na třicet a zatím neumí na nic hrát, může se z něj ještě stát světoznámý rocker, že ano?
Když víte o hudbě dost na to, abyste uměla zapnout rádio, pak víte všechno, co potřebujete. Věřte mi, znám to.
Jak dlouho vám trvalo naučit se hrát na kytaru?
Vím, že to bude znít divně, ale kytara se naučila hrát na mě. Je to, jako když jste celý život vlkodlakem a do svých pětatřiceti neuvidíte úplněk.
Tak jsem to měl. Prostě jsem tak nějak začal hrát. Já se na kytaru nikdy neučil, toho bych ani nebyl schopný.
Takhle by to asi u každého nefungovalo.
Ale ano, prozradím ti to tajemství, zlato. Jmenuje se to otevřené ladění.
Kapelu jste založil s Joshem Hommem z Queens of the Stone Age. Není vám líto, že je dnes jen příležitostným členem a nemá na vás tolik času?
Je to hořkosladké. Jsem z toho smutný a zároveň jsem rád, že se s ním nemusím dělit o pódium a že jsou Eagles of Death Metal jen o mně.
Nepovídejte.
Ale ano, samozřejmě. Ale jsem strašně rád, že jsme blízcí přátelé a díky tomu vznikla tahle kapela. Radost, která z toho pramení, daleko předčí jakýkoli smutek. Víte, co tím myslím?
Právě jste dokončil natáčení nové desky. Zúčastnil se ho i Josh Homme?
Ano, produkoval ji a nahrál ve studiu bicí. Je to můj parťák. To je jako George Martin, který vždy produkoval Beatles, ale nikdy s nimi nejel na turné.
Nové album vydáte po sedmi letech. Proč až po tak dlouhé době?
Ani jsme si neuvědomili, že to je tolik roků. Je to především proto, že nevěříme v koncept nějaké jisté doby. Chtěli jsme desku vydat v pravý čas. A to může chvíli zabrat.
Proč myslíte, že teď je ten pravý čas?
Můj děda říkával: Nech fakta rozhodnout o podmínkách svých rozhodnutí. A když se ukážou fakta, která rozhodnou, že je správný čas, tak jednoduše je. Zní to otřepaně nebo nadpřirozeně a mysticky, ale rock’n’roll má na starosti ďábel. A on je nadpřirozená bytost, která zařizuje, aby se udály divné věci.
Jako třeba?
Tajemství.
Odkdy jste na desce pracoval?
Dva roky. Ale samotné nahrávání bylo hotové asi za osm dní. Jenom jsme se tak bavili, takže jsme strávili mnoho času nicneděláním. Spoustu času také vždy zvukovému inženýrovi zabralo, než nás našel. Křičel na nás, jestli chceme nahrávat desku, nebo si hrát. Byli jsme jako dvě malé děti.
Většinu jsme nahráli v Joshově studiu Pink Duck. Rozhodl se, že to bude něco jako snové světové rock’n’rollové klubové studio. Takže je to naprosto úžasné. Představte si děti z The Little Rascals, jestli je neznáte, tak jakékoli postavičky z pohádky, které žijí v domečku na stromě. Představte si ten domeček ve větvích, ale je to studio na světové úrovni.
Co pro vás znamená rock’n’roll? Jenom hudbu?
Ne. Je to daleko víc. Víc než jen životní styl. Nejen, že mi změnil život, on mi ho i zachránil.
Ano?
Samozřejmě. Zachránil mě od beznaděje. To je nejhorší věc, která se vám může stát. Před rock’n’rollem jsem byl šťastně ženatý muž. Jsem velmi oddaný a když se mé manželství rozpadlo, propadl jsem beznaději. Měl jsem zlomené srdce a o nic se nestaral. A rock’n’roll se stal něčím, na čem mi najednou začalo znovu záležet.
Jak se seběhlo, že jste v takové situaci založil kapelu?
Nebylo to mé rozhodnutí, ani Joshovo. Rozhodlo se to samo, opravdu. Jméno vzniklo jenom z legrace. Josh byl u mě doma a vznikly první nahrávky. To bylo ještě před tím, než Josh založil kapelu Queens of The Stone Age a mým zpackaným manželstvím.
Já se pak oženil, Josh hrál s Queens, ale měl utkvělou představu, že založíme kapelu Eagles of Death Metal.
Když jsem se rozváděl, objevil se u mě doma a odtáhl mě do Hollywoodu. A podívejte se, kde jsem dneska. Je to jako pohádka o Popelce, že jo?
Ano, to rozhodně. Říkáváte, že jste se k rock’n’rollu dostal pohádkovým způsobem.
Tím nejvíc rozkošným a zářícím pohádkovým způsobem. Bylo to úžasné.
Je to stále pohádka?
Pořád. Mám velké štěstí, rock’n’roll nikdy nezranil mé city. Je to sakra ta nejvíc v pohodě práce, kterou můžete mít. Cestujete, teď tu sedím v místnosti s krásnou ženou a mluvím o sobě. Mnoho lidí nemá takové štěstí, ale já ano, je to můj život.
Klišé o rock’n’rollu říká, že to je klubko zmijí, které se snaží navzájem bodnout do zad, ale já mám jinou zkušenost. Potkal jsem v tomhle světě nejlepší přátele. Nic lepšího mě nepotkalo.
Proměnila se vaše hudba od roku 2004, kdy vyšlo vaše první album Peace, Love, Death Metal?
Myslím, že když alba postavíte do řady, uvidíte nějaký směr. Trajektorii té cesty. Ale nikdy jsem se nesnažil, aby bylo další album jiné než to předchozí. Jen mi jde o to, aby bylo nejlepší. Snažím se, abych psal lepší písničky a lépe hrál. Jestli mělo první album rozměr čtrnácti palců, to nové bude mít rozměr dvaceti. To je všechno, co ti k tomu povím, zlato.
Když píšete texty, je to spíš legrace, nebo seriózní práce?
Vážně se snažím vyjádřit. Ale když píšete nadržené prasečinky, nebo něco legračního, není to tak těžké. Vidím kolem sebe, že hodně lidí si samo pro sebe vytváří různá pravidla. To já jednoduše nedělám.
Často slyším, obzvlášť v hudební branži, že se něco nesmí. Já si tedy rozhodně můžu dělat, co se mi zamane. Kdykoli. Když chci psát hudbu, která je jen o tom, jak se skvěle bavím, samozřejmě to budu dělat. Je mi úplně jedno, co si o tom kdo myslí.
Opravdu?
Vlastně ne. Ve skutečnosti mi hodně záleží na tom, co si lidi myslí. Chci, aby to správně pochopili a nedělali si o mně nějaké iluze. Aby si mysleli, že jsem miláček.